MarweX & Ája

O Můj Bože!

Po našem úžasném triu jsme konečně dorazili na místo. Čekala jsem to trochu jiný, ale je to tu ještě lepší než jsem si představovala. Zamilovala jsem se do toho baráku už jen od poledu, a to jsem ještě nebyla uvnitř. Ze zasněného pohledu na ten krásný dům mě vyrušil padající kufr z kufru. „Počkej... Já ti pomůžu..." řekla jsem Conorovi, který měl plnou náruč mých tašek. Bylo zajímavé, že jsem je všechny vzala do jedné ruky a Conor je nějak složitě bral do náruče. Po dnešní těch tašek a kufrů jsem se konečně dostala dovnitř. Hned za dveřmi se skrýval obrovský prostor. Ten dům vypadá z venku menší, že ve skutečnosti je. Když se mi podařilo neomdlít ale upustit kufr, tak jsem se rozhodla prozkoumat zbytek domu. Začala jsem kuchyní, kde jsem potkala paní tohohle domu (Conorovu, Jackovu a Anninu mamku). „Dobrý den..." řekla jsem a usmála jsem se. Trochu se mě lekla, ale naštěstí se nic nestalo. „Dobrý den... Vy už jste tu?" zeptala se mile. „Ano... Právě jsme dorazili. Chcete s něčím pomoct?" zeptala jsem se a šla k ní blíž. „Ne... To není potřeba. Jdi si přehlédnout dům a kluci tě zavedou do tvého pokoje, kam ti už jistě nanosili věci. " řekla a s takovým ehm... hezkým tónem mě poslala pryč. "Nevím proč ale asi mě nemá moc v oblibě." řekla jsem si v hlavě a vešla do další místnosti. Byla to garáž? Wut? „Co dělá garáž u kuchyně?" zeptala jsem se nahlas sama sebe a najednou se někdo ozval z takového tmavého rohu. „Zeptej se architekta... Já nevím. " řekl ten hlas a poznala jsem pána tohohle domu (otce... Vy víte koho... Nebudu to tu zase vypisovat...). „Dobrý den... Vůbec jsem si vás nevšimla..." řekla jsem a usmála se směrem k tomu rohu. „To jsem si všiml... Dobrý den..." řekl mi a dal mi do ruky klíče od Jackova právě přeparkovaného auta. „Odnes je prosím Jackovi a vyřiď Conorovi, ať parkuje v garáži... Že už mu to nebudu opakovat." řekl a odešel do kuchyně. Já... Jelikož jsem zjistila že jsou tu dveře jen do kuchyně a ven, tak jsem šla rychlým krokem přes kuchyni. „Dobrou chuť..." popřála jsem v tom spěchu sedícím "rodičům" a utíkala do další místnosti. Utíkala jsem přes halu a málem se zabila o ty tašky, které se tam válely. Skrz dveře jsem viděla obývací pokoj. Byl hezky zařízený. Měl dokonce krb, na kterém byly fotky malých Maynardovic dětí. Ty fotky byly sice krásný, ale na ten gauč nemají... "O můj BOŽE!.. Jakto že mají tak pohodlný gauč a já o tom nevím..." pomyslela jsem si a ještě chvíli si vegetila na gauči. Když jsem ale slyšela ránu na chodbě, tak jsem se zvedla, sice nerada, ale něčí život je důležitější. Byla to kočka. Jo... Seriózně to byla kočka. Vymotala jsem ji ze zavazadel a radši je odnesla o patro výš. "Dole už toho asi stejně není moc co k vidění... " pomyslela jsem si a najednou se rozletěly dveře a z nich vyšla Anna. „Ahoj... "řekla mi a podívala se s úsměvem na tváři na ty tašky. „Nechceš pomoct?" zeptala se mě. „Ne to je dobrý, jen... Kam si to můžu odnést?" zeptala jsem se a dívala se na Annin ukazující prst. „Tamty poslední dveře v levo. Hned vedle jsem já, naproti Conor a vedle něj pokoj pro hosty." řekla a já jsem byla trochu zmatená. „A Jack má pokoj kde? "zeptala jsem se když jsem se podívala na rozložení pokojů. Tam kde ty, nebo chceš vlastní pokoj?" zeptala se. „Jakože... Je mi to jedno... Zase, aby to nevypadalo blbě..." řekla jsem a pokčila rameny. „Chápu..." řekla a zasmála se. Nevěděla jsem co si mám o tom myslet. Místo rozjímání nad různými věcmi jsem si bobrala tašky a mířila k Jackovi. "Radši se ho zeptám kde si mám složit. Třeba mě pošle do pokoje pro hosty." pomyslela jsem si a štrádovala si to chodbou jako poslíček na hotelu. U dveří jsem to všechno pustila na zem a po zaklepání otevřela dveře. „Čau, mám otázku..." začala jsem. „No?" řekl a otočil se ke mě. „Woow... Tady je to hezký." řekla jsem. „To je, ale chtěla jsi se na něco zeptat..." řekl Jack a usmál se. „Jo... Chtěla jsem se zeptat... To je fotka z tvýho prvního vystoupení?" zeptala jsem se. „Jo je, ale to nebude ta otázka." řekl a usmál se směrem na tu fotku. „Jo promiň... Kam si můžu složit věci?" zeptala jsem se. „Tamhle v rohu si můžeš dát kufry. Zatím budeš u mě v pokoji, protože by měla přijet nějaká návštěva a budou potřebovat pokoj. Nevadí ti to doufám..." řekl Jack a šel mi pomoct s kuframa. „Au." ozvalo se. „Je ti něco?" zeptala jsem se kvílejícího Jacka. „Jen mě trochu bolí hlava..." řekl a pustil kufr na zem. „Panebože... Jdi si sednout volám sanitku." řekla jsem celá vyděšená. „It's a prank..." řekl. „Vážně?" řekla jsem. „Jo je mi fajn..." řekl. „Idiote." řekla jsem a praštila jsem ho. „Tak ale tohle bolí... Máš celkem sílu..." řekl a začal si mnout rameno. „To dělá tahání kufrů do schodů." řekla jsem a odnesla první tašky. „Na tom asi něco bude." řekl a vzal další tašky dovnitř.