MarweX & Ája

Surprised 🤯

Jen co jsme přišli, tak se nám Ann stratila. Zrovna dneska tam bylo strašně moc lidí. Zkoušel jsem jí zavolat, ale ten její telefon je fakt hrůza. Jí se prostě dovolat... To je nadlidský úkol. Po asi pěti minutách jsem toho měl dost a šel ji hledat osobně. „Tady jsi..." řekl jsem a otočila se na mě nějaká paní a nechápavě na mě zvedla jedno obočí. „Pardon..." řekl jsem, když jsem si uvědomil, že jsem se spletl. „To je v pořádku... To se někdy stane..." řekla mile a otočila se zpátky. "Tak tohle už je moc..." řekl jsem si a rozhodl se koupit Ann novej telefon. "Jakože nechci být hnusnej, ale ten její telefon už nechci ani vidět. Stěžuje si na plnou paměť, seká se jí, nedá se jí dovolat a to mi stačí jako důvod jí ten novej telefon koupit. A když už novej telefon, tak Apple... Nebudu kupovat nějakej android, kterej jí stejně dlouho nevydrží." a jak jsem řekl, tak jsem udělal. Koupil jsem jí rovnou X, ať se necítí ukřivděná. A navíc... Všichni už X máme, takže jí nekoupím něco, s čím nejsem spokojenej. Když jsem se vrátil z prodejny s už předem zakoupeným IPhonem, který jsem schoval do batohu, tak už se Ann zase bavila s Jackem u vchodu. „Můžeš mi říct, kam jsi se ztratila?" zeptal jsem se celkem naštvaně. „Byla jsem si poslechnout příběh jedné holčiny... Proč? Bál ses?" řekla se smíchem v hlase. „O mě? Ne... Dokážu se o sebe postarat sám... Jsem totiž samostatný jedinec... Víš? Ale o tebe jsem se trochu bál... Přecejen... Jsi ještě malá na to, aby jsi chodila po parku sama... Ještě tady někdo zabije..." řekl jsem a snažil se nějak zakrýt ten fakt, že jsem jí řekl že jsem se o ni bál. „Álé... Tak se alespoň nečervenej... "řekl a uchechtla se. „Jsem červenej?" obrátil jsem se na Jacka. „Jak rajče..." odpověděl Jack a vysmál se mi do obličeje. Já si jen nasadil kapuci a dělal že tu nejsem. „Haha vtipný..." řekla právě přicházející Anna s cukrovou vatou v ruce. „A ty jsi byla kde?" zeptal se Jack. „Pro vatu a tak... Proč?" řekla Anna a všichni jsme se jí na tu vatu vrhli. „Tak... "řekl Jack, zasmál se a všichni jsme si šli ten park projít. Šli jsme kolem prázdného pódia a napadla mě taková věc. Vylezl jsem nahoru a začal zpívat. Jen tak ze srandy a nakonec jsem donutil i Ann. Zapívali jsme si Miss you od Louise Tomlinsona a celkem dost lidí přišlo. Myslím že mini koncert byl dobrej nápad. Ann se zabavila, Jack zkontroloval situaci na místě překvapení přes mobil Anna si zpívala z publika a mě bylo skvěle. Ta pozitivní energie, která zářila z úsměvů lidí kolem dodala tu zprávnou atmosféru. Nakonec jsem Ann nechal zaspívat nějakou sólo písničku a já dělal druhý hlas. Ann zandala Nejlepší od Bena Cristovao. Na to, že tu písničku nikdo z nás nikdy neslyšel a lidi jí nerozuměli, tak sklidila fakt velkej potlesk. Najednou se na pódiu objevil nějaký člověk tmavší pleti a Pennyboardem v ruce a Ann byla nějaká rozrušená. „Tak to bylo sakra dobrý." řekl a s Ann se objali. „A ty jsi byl taky dobrej borče... Jak se jmenujete? "zeptal se ten cizinec. „Já jsem Ann a To je Conor Maynard..." řekla Ann s nadčením v hlase. „Těší mě... já jsem... "ani to nedořekl a Ann mu skočila do řeči. „Ben Cristovao... Já vím... " řekla a snažila se uklidnit. „Dej mi tvoje číslo a někdy uděláme písničku... To bude hit... " řekl Ben a Ann celá nervózní mu dala svojí vizitku. Upřímně jsem ani nevěděl, že nějakou má... Ben se potom se slovy: „Pak zavolám" rozloučil a odešel. Podíval jsem se na Jacka, který už ukazoval na hodinky, že už musíme zpátky, abychom všechno ztihli. Upřímně? Pochytil mě obrovský stres. Začal jsem se bát, že se něco posere a že mi bude kvůli tomu strašně trapně. „Děje se něco?" zeptala se Ann, když uviděla můj vystrašený výraz. „Ne... Nic..." řekl jsem s poměrně velkými merezami mezi slovy. „Fakt? Nevypadáš, že jsi v pohodě... Asi bychom měli jet domů, než se nám tady sesypeš." řekla Ann se starostlivým výrazem na tváři. „Ne." řekl jsem jí, když sešla z pódia. „Jak jako ne? Není ti dobře, tak jedeme domů." řekla tvrdohlavě Ann a mířila si to na autobusovou zastávku. „Ne, teď jedeme na další místo s dobrodružstvím..." řekl jsem a chytil ji pevně za její mikinu. „Jsi si jistý? Nevypadáš, že to zvládneš." řekla Ann a otočila se na mě. „Tohle ti zkazit nemůžu a navíc... Už je mi líp." řekl jsem a doufal, že na to kývne. „Fajn, ale jestli se ti něco stane..." řekla. „Už seš jako moje babička... Nic se nestane budu v pohodě... Fakt..." řekl jsem a sledoval zmatek v jejích očích. Normálně bych totiž jel domů a ona to ví, teď nechci, takže tuší, že něco chystám. „Takže... Co že to chystáte?" řekla zvídavě. „Nic..." řekl Jack, a tím v Ann vzbudil ještě větší zvídavost. „Ale ne... Teď vážně... Co chystáte?" zeptala se s tím jejím výrazem, kterému nejde odolat. „Pá..." chtěl jsem jí to prozradit, ale Jack mi zacpal pusu a řekl „ni... To je ale holub... " „Vtipný..." řekla Ann a dělala úřaženou. „Prostě je to překvapení... Smiř se s tím..." řekla právě pocházející Anna, která si mezi naším vystoupením šla koupit další cukrovou vatu. „Další?" řekla Ann, když se podívala na Anninu ulepenou ruku. „Ne, ani o tom neuvažuj ta je... Moje " samozřejmě, než řekla "Moje", tak už byla zase půlka vaty pryč. „Tak vám tedy děkuju..." řekla naštvaně a chystala se odejít. „Nikam nechoď... Jedeme dál..." řekl Jack a mrkl na ni. „Tak jo? Kam jdeme teď?" zeptala se poměrně znuděná Ann. „Uvidíš... "řekl jsem, chytil za ruku a táhl ji do autobusu, kterej právě přijel.

Flashback
Pohled Caspara
Když jsem odjel od té benzínky a drandil si to po silnici, tak mi přišla zpráva od Mickeyho: "Buď té lásky a přijeď sem na letiště... Pomůžeš nám odvodit lidi na předem domluvené místo. M. P.". „Jsem na cestě..." odpověděl jsem a vydal se směr letiště. Jen co jsem přijel,tak už v autě seděli lidi. Neznal jsem je, ale vypadali přátelsky. Byla tu nějaká malá holčička s dvěma malými lidmi. Kdyby se mi po chvilce nepředstavili, ani netypnu, že jsou to její rodiče. Ukázalo se, že mají rodinu taky v Londýně a že tam za nimi občas ta rodina jezdí. Přišlo mi to hezký, že se i přes tu dálku vídají. Prý tu rodinu překvapí a pojedou jí nakonec navštívit, takže tady budou dýl než dva dny. Víte proč tu budou jen dva dny? Ty dva dny je totiž výkend a pak už musí děti do školy /školky a dospělí do práce.
Po nějaké té době...
Tak... Už jsem podváděl snad skoro všechny a můžu napsat Jackovi, který s Conorem zbavuje Ann, že je všechno ready.
End of Flashback

Pohled Ann
Kluci mě vzali na nějaké neznámé místo a zavázali mi oči. Nic jsem neviděla, ale potom co jsme pravděpodobně vešli do výtahu a po cinknutí jsem citila vítr. Po chvíli mi sundali šátek z očí a já málem omdlela chtěla jsem křičet, brečet, všechny obejmout a pak už nepustit. Lehce jsem zapištela, podlomily se mi kolena a rozbrečela se. Ulevilo samo se za mnou všichni rozešli a já je pevně chytla. Po pevném objetí jsem se se slzou v oku otočila na Jacka a Cona a dala jim pusu na tvář. „Kdo v tom jede s váma?" řekla jsem a utřela poslední sluníčku u oka. Upr jsem ráda, že mám voděodolnou řasenku. „Anth, Anna, a ostatní z Buttercream Squad..." řekl mi Jack a já je šla všechny znovu obejmout a srdečně poděkovat. Když jsem se objímala s Casparem, tak se otevřely dveře od výtahu.

Pohled Marka
Zjistil jsem, že rodina a přátelé od Ann za ní letěli do Londýna. Prý všichni, teda až na mě. Já jedinej jako člověk bez kamarádů ležím na posteli a přemýšlím, jestli jsme ještě vůbec kamarádi. Sice je hezký, že mou omluvu přijala, ale teď si připadám jako hlupák. Mohla mi alespoň napsat proč jsem nemohl přiletět... Chtěl jsem jí napsat, ale neměl jsem na to... Radši jsem dál ležel na posteli a přemýšlel o tom co si o mě myslí a copak asi dělá. Po chvíli jsme se prostě zvedl, vzal důležité věci a odjel na letiště koupit si letenku na poslední chvíli. Vím, že už je asi pozdě, ale tak ji chci vidět. Když jsem sedl do letadla, tak jsem napsal ještě rychle mojí sestře, že se nakonec dneska večer nebudeme dívat na film, protože budu pryč a ať to vyřídí rodičům a poté vypnul mobil. Až jak jsem přiletěl, tak se vydal hledat místo setkání. Po několika hodinách byla tma a já skoro neviděl na krok, ale nejednou jsem uslyšel hudbu, tak jsem se vydal za ní.