MarweX & Ája

Tyfany...

Jen co jsme přijeli zpět do bytu, tak už Jack naplánoval co budeme večer dělat. Rozhodl se, že mě vezme s jeho party boys do jejich oblíbeného klubu. Já samozřejmě souhlasila, protože chci poznat jejich oblíbené místa, takže sem si všechno rychle narvala do skříně a vyrazili jsme. Netušila jsem že toho budu litovat. Přišli jsme, seznámili se s pár lidmi dali pár drinků, natočili instastories s lipsingem, protože bez toho přece Jack nevydrží a na chvilku jsem si odskočila na záchod. Než jsem se ztihla vrátit, už se kolem Jacka motala nějaká blondýna. Přišla jsem k nim blíž a se slovy:„Už jsem tu" jsem se na Jacka usmála. „Ahoj... já jsem Tyfany... A ty jsi?" řekla a falešně se na mě usmála. „Já jsem Ann... Těší mě Tyfany." řekla, usmála se a sedla si na barvou židli a chtěla vypít svůj drink. Jack šel mezitím něco objednat k DJovi. „Nevypadáš, že je ti osmnáct..." řekla, vzala si můj drink a vypila ho dodna. „Hele..." řekla jsem a zvedla se. „Copak... Rozbrečela jsem tě?" řekla výsměšně. „Ty..." řekla jsem a udělala dva kroky směrem k ní, když v tom upustila skleničku a na povel se rozbrečela. „Co se stalo? Jste v pořádku?" zeptal se vyděšený Jack, který nevěděl ke komu má jít dřív. „To ona... Hodila po mě její skleničku hned co jsem přišla za ní, abychom se zkamarádili" začala si vymýšlet a přitiskla se k Jackovi. „Cože?! Jak jsi to mohla udělat?" vyjel po mě. „Já nic neudělala. Ona si vymýšlí... "řekla jsem na mou obranu. „Nekecej... Mám svědky..." řekla Tyfany. „Chceš říct že já mám svědky ne?" řekla jsem a založila si ruce. „Tak udělala to nebo ne?" Zeptal se zmateně Jack. Tyfany se na všechny vražedně podívala a všichni s ní ze strachu souhlasili. „Nevidíš jak s nima manipuluje?" řekla jsem. „Tak to už trochu přeháníš... Já a kluci se o tebe staráme, jako vlastní rodinu a ty se takhle chováš." řekl Jack a dal Tyfany ruku za krk. „Nechápu jak někdo může být tak slepej..." řekla, vzala si věci a šla si znovu zabalit oblečení k Jackovi do bytu. Všechno jsem to naštvaně a se slzami v očích zabalila, napsala Conorovi dopis a dala mu ho na polštář, položila klíče na stůl a šla na autobus, který mě zavezl až před Joshův a tetin dům. Zazvonila jsem a když se otevřely dveře, tak jsem se slovy: „můžu tady přespat?" vešla dál. „Jasně... Co se stalo? Chceš si o tom promluvit?" zeptal se se zmatený a rozespalý Josh. „trochu jsme se pohádali a tak. Dál to rozebereme až někdy jindy. Teď to nechci řešit." řekla jsem a sedla si na gauč. „Fajn..." řekl Josh a sedl si vedle mě. „Zítra asi odlétím zpátky do Česka." oznámila jsem Joshovi. „Co? Proč? Tady můžeš zůstat jak dlouhou budeš chtít..." řekl smutně Josh. „Ne... To... Musím zpátky za rodinou, kamarády a vrátit se do mého stereotypu. London life není nic pro mě... promiň..." řekla jsem a podívala se na něj smutným a zároveň vážným obličejem. „Tak jo..." Řekl a začal potahovat. „Noták..." řekla jsem a obejmula ho. „Jsi strašně milá, přátelská a celkem talentovaná..." řekl Josh. „Hele?!" řekla jsem a s úsměvem do něj sťouchla. „Chi jen říct, že mě mrzí že už se možná ani neuvidíme, když odletíš..." řekl a můj úsměv na tváři upadl někam do toho měkkého koberce pod mýma nohama. „Možná jo, ale nemusí to tak být..." snažila jsem se být pozitivní. „Někdy za tebou přiletím a ty zase někdy jindy za mnou a tvýma kamarádama." řekl Josh a moje o něco lepší nálada zase zmizela. „Už tady kamarády asi... nemám." řekla jsem a podívala se na společnou fotku s klukama na mém zasekaném Huaweii. V tom jsem si vzpomněla na tu krabičku od kluků. „Tohle je to poslední co od nich mám, teda až na pár fotek a vzpomínek..." řekla jsem a tu krabičku otevřela. Před očima mi ležel IPhone X. Rozbrečela jsem se štěstím a smutkem zároveň. Byla jsem šťastná že mám nový telefon, ale byla jsem smutná z toho důvodu, že mi to hoši koupili a vůbec neví, že jsem ten telefon otevřela, nevidí moji reakci a úplně nejvíc mě mrzí, že je všechny nemůžu teď, přímo na místě, obejmout. „To bude v pohodě... Nebreč." řekl Josh a obejmul mě. „No to teda nevím." řekla jsem a utřela si slzy. „Nebuď takovej pesimista." řekl Josh a šťouchl do mě. „Že to říkáš zrovna ty..." řekla jsem a zasmála se. „Boduješ... Fotbal by ti šel..." uchechtnul se. „Nepodceňuj mě... Vyzívám tě na zápas..." řekla jsem s humorem. „Fajn... Ale Když už, tak s parádou. Zítra mám trénink... Přijď a zahraješ si proti mě s jednou půlkou týmu proti mě a druhé půlce týmu..." řekl Josh a já se uchechtla. „Já to myslím vážně, ale pokud se bojíš..."řekl vážně Josh. „Beru..." řekla jsem a hodila po něm polštář. „Tak zítra..." řekla jsem a lehla si na gauč. „Tady přece nebudeš spát..." řekl Josh a založil si ruce. „Ne? Tak kde?" řekla jsem a taky si založila ruce taky. „U mě? Místa mám dost a můj koberec je pohodlnější než tahle pohovka, takže ty budeš spát na posteli a já na koberci... Vždycky jsem to chtěl zkusit..." řekl Josh a vzal mi kufr. „Zítra u nás jakože zazvoníš, že jste se pohádali a že bys tady chtěla na pár dní zůstat... Nechci problém..." řekl. A otevřel dveře do jeho obrovského pokoje. „Vdyť je to tady velký jako obývák..." řekla jsem a sedla si na jeho gauč. „Asi jo..." řekl Josh a poškrábal se na hlavě. „Asi? Děláš si srandu nebo co? Už od pohledu vidím že je tvůj pokoj stejně velký a nebo ještě větší než obývák..." řekla jsem a zasmála se. „Hele ten gauč je jinak pohodlenej..." řekla jsem, když si Josh lehl na zem. „Ale já chci spát tady Ann..." řekl a stáhl na sebe svou peřinu z postele. „Dobře, ale já spím tady...." prohlásila jsem a roztáhla se na gauč. „Ta postel je vodní..." to je to co jsem naposledy slyšel, než jsem skočila do tý děsně pohodlný postele. „Děláš si srandu? Ty se tohohle všeho vzdáš jen proto že chceš vyzkoušet jaký to je spát na koberci?" prohlásím se smíchem, když vidím že se mu tam celkem špatně leží. „Máš pravdu. Nebyl to dobrej nápad..." řekl a se slovy „Vypadni" mě doslovně vyšplouchl pryč z postele. „Tak já budu spát na gauči..." oznámila jsem Joshovi a zakryla se dekou, kterou měl na gauči. „Fajn... Dobrou..." řekl Josh a usnul. No... Alespoň někdo. Já jsem nemohla usnout. Pořád jsem měla takovej divnej pocit, že jsem něco udělala špatně. Chvíli jsem byla na telefonu a zkoumala jeho funkce, přehodila simku a paměťovou kartu, stáhla si aplikace důležité k mému životu, aktualizovala můj stav na Instagramu a pak s mobilem v ruce padla únavou. Když jsem se zbudila, tak mi někdo volal. Přišlo mi divný, že mi někdo volá, zvlášť ze skrytého čísla. Vzala jsem to, ale někdo mi tam brečel a pak koktal, tak jsem to položila a šla dolů. „Dobrý ráno..." řekla mi teta, když mě viděla sejít ze schodů. „Dobrý..." řekla jsem a šla dál. Po chvíli jsem se vrátila se slovy: „Ty víš že jsem tady?" teta se na mě jen usmála a podala mi snídani. „Když jsi večer zvonila, tak jsem byla ještě vzhůru a slyšela váš rozhovor, takže všechno vím. Neboj nebudu tě trápit takovýma otázkama jako Josh. "řekl mi teta a mile se na mě usmála. „Díky..." řekl jsem a pustila se do těch úžasných lívanců. „Co to tady voní?" sešel Josh ze schodů a když mě uviděl, tak malém chytil infarkt. „Ty už všechno víš?" zeptal se vystrašený Josh a snažil se přetvařovat. „Jo vím... Ale neboj tátovi o vás neřeknu..." řekla teta se smíchem a mě zůstala palačinka z krku. „Jak jako o nás??" řekla jsem, když v tom se Josh rozesmál. „Dobrej vtípek mami..." řekl Josh a sedl si vedle mě a začal jíst svou porci lívanců. „Jakto že na to vždycky příjdeš?" řekla teta, když viděla jak Joshovi strašně moc chutná. „Instinkt." řekl Josh, než do sebe narval další lívanec. „Můžeš alespoň přestat mlaskat?" řekla jsem Joshovi, kterej si tu snídani vyloženě užíval. „Mlaskáním se vzdává pocta kuchaři a dáváš tím najevo, že ti chutná..." podotkne Josh. „Nejde jednoduše říct "Ježíši to je výborný..."? To je na tebe asi moc těžký co?" řekla jsem a stála si za svým názorem. „Fajn já toho nechám..." řekl Josh a po dalších dvou minutách mi začal záměrně mlaskat do ucha. „Co děláš?" zeptala jsem se, když si začal čichat k mým vlasům. „Malina a kokos... To poznám..." řekl Josh se smíchem a hodil do sebe poslední sousto. „Prakse? Asi často čicháš vůní vlasů někoho jiného co?" řekla jsem a zďuchla do něj. „Jojo... Všem holkám se kterýma jsem spal jsem očichal hlavu. A to už je ani nezpočítám na prstech." řekl Josh a prohlábl si vlasy. „Prase..." řekla jsem a dojela poslední sousto své porce těch nejlepších lívanců. „Ale já myslel v jednom pokoji a ne v posteli..." snažil se z toho vykroutit. „Dokonce i mamce jsem očuchal hlavu... Že mami." dodal, když si ještě pořád myslel, že to znělo blbě. „Dobře?" řekla jsem a usmála se. „Každej má nějakou úchylku... Ne?" zeptal se Josh. „Jo to má. Já například když si pouštím hudbu, což je většinou v autobuse, tak většinou dělám lipsing" řekla jsem a zasmála se. „Dobře... Alespoň vím, že s tebou nesmím jezdit autobusem..." řekl Josh a odnesl naše talíře. „Ale to nikdo neřekl..." řekla jsem a zasmála se. „Ale naznačila jsi to..." bránil se. „Možná to tak vyznělo, není to tak. Hudbu si pouštím jen, když nemám s kým kecat..." bránila jsem se. „Tak to jsi měla říct rovnou." řekl Josh a sedl si na gauč v obývaku, kterej je čirou náhodou spojenej s kuchyní. Já jsem se taky zvedla a šla si pro telefon do pokoje. No... Prostě jsem si ho tam zapoměla. Za tu chvilku jsem měla zmeškaných strašně moc hovorů. Od Caspara, Conora, Joa, Joshe (z Buttercream Squad), nějakýho neznamýho čísla, Byrona, kterého mi Jack včera představil a hromadu dalších. Začala jsem to brát všechno postupně. Jako první jsem zavolala Casparovi, jelikož mi volal jako první. „Ahoj. Co..." nestihla jsem se ani zeptat a už mi skočil do řeči se slovy „Musíš okamžitě přijet... Je zle. Pospěš si." začal mě děsit Caspar a položil to. Já se samozřejmě strašně lekla, popadla pár mých věcí co jsem měla po ruce a vyděšeně seběhla dolů. „Děje se něco?" zeptal se starostlivě Josh. „Něco se stalo volali mi skoro všichni co tady znám a když jsem volala Casparovi, kterej mi volal jako první, tak mi řekl že je něco špatně a že mám přijet." řekla jsem a vyběhla ze dveří. „Počkej... Zavezu tě tam" řekl Josh popadl peněženku nějaký klíče a odešel do garáže. Po pár minutách už byl před domem na motorce. „Sedej" řekl, dal mi helmu, já si sedla a jeli jsme. Josh překvapivě věděl kam se jede. Zavezl mě před Jackuv byt zaparkoval a šel na mnou jako garde. Zaklepala jsem a potichu se otevřely dveře, ve kterých stál Conor. „Ještě že jsi tady... Pojde dál" řekl a pustil nás dovnitř.„Co se děje?" zeptala jsem se sedla si na pohovku, která byla úplně stejně pohodlná jako ta u tety. „Jack od včerejška nevylez z pokoje. Ani jeho oblíbené jídlo nezabralo. Tyfany tady s ním včera spala, pak si ráno šla vyčistit zuby a napít se, ale když se vracela, tak už byly dveře zamčený. Neodpovídá, nezvedá telefon, neodepisuje na zprávy, akorát ho slyším brečet. Napadlo mě, že v tom budeš mít prsty a nebo alespoň s tím něco společnýho. Takhle naposledy brečel, když mu umřela jako malýmu rybička." řekl Conor a já ho obejmula se slovy „To bude v pohodě..." nakonec jsem se zvedla a šla mu zaklepat na dveře. „Jacku jsi v pohodě?" zeptala jsem se a vtom se otevřely dveře od jeho pokoje. „Ann, ty jsi se vrátila!" řekl a stiskl mě tak jako nikdy. „Bála jsem se o tebe, když mi kluci volali že nevylízáš... Jsem ráda že jsi v pohodě." řekla jsem a donutila ho, aby mě už pustil. „Chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě zachoval. Měl jsem ti věřit ráno jsem se probudil a přišlo mi video, kde Tyfany vyhrožuje lidem v klubu a pak taky video jak pustila tu skleničku. Myslel jsem, že už se nevrátíš..." řekl a posmutněl. „Teď jsem tady ne?" řekla jsem a šla si sednout znovu na tu pohovku. „To je pravda..." řekl v úsměvem a sedl si vedle mě. „Co budeme dělat?" zeptal se Conor, když si ulevil že je jeho bratrovi dobře.