MarweX & Ája

Caspare... Máme Problém...

Pohled Conora
S klukama jsme šli ke mě do pokoje a začal tam domlouvat strašně tajnou věc. Fajn... Těch věcí bylo víc, a to například nový společný YouTube projekt, ale taky celkem velký překvapení pro... Snad víte pro koho. Pro ty, co jim to pořád nedošlo... To překvapení je pro Ann. Vím že se teď trápí a tak mě napadlo, že ji trochu rozveselíme. Uděláme celkem velkou párty, na které budou i její kamarádi s rodinou. Bude to velký a mám takový pocit, že mě za to zabije. No co už. „Casper sežene tryskáče, Jack sežene místo a bude DJ, já udělám výzdobu, Joe si vezme na starost catering, Josh poletí tím tryskáčem a postará se, aby všichni dorazili, Anth bude dělat jakoby pořadatele pařby a Mickey se postará o ochranku/vyhazovače. Nebudeme tam přece pouštět úplně cizí lidi." začal jsem všechno organizovat. „To je dobrej nápad." řekl Joe. „Díky..." řekl jsem a rozletěly se dveře. „Co je dobrej nápad?" zeptala se Anna, která se rozhodla, že nám donese něco dobrého na zub. „Ale nic..." řekl jsem, zatáhl ji dovnitř, rozhlédl se po chodbě, jestli někdo nejde a dveře zamkl. „Umíš udržet tajemství? Jsi moje sestra, tak ti věřím." řekl jsem. „Fajn?" řekla Anna a sedla si za klukama. „Moc mi to teda neulehčuješ..."řekl jsem a začal jí vysvětlovat oco jde. Dal jsem jí za úkol vytáhnout Ann nenápadně na místo konání, aniž by o tom cokoli věděla. Po rozúkolování jsme vyrazil za Ann. Načapali jsme ji prohlýžet si fotky v jejím albumu a sepisování seznamu pro a proti pro návrat do ČR. Měla fakt hodně důvodu se vrátit hned teď, ale jako argumenty pro každý důvod návratu použila „Musím se postarat, ať se Jack uzdraví." Bylo na ní vidět, že se začíná psichycky hroutit. Taky má asi důvod... Nevidět nikoho s kým se normálně vídá každý den přes měsíc... To je celkem záhul. Ona by se zase tolik nestresovala, kdyby měla pevný termín návratu, ale ten je ještě něco kolem měsíce a to to není ještě jistý. Navíc ji hrozí, že ji vyhodí ze školy, když už tam tak dlouho nebyla. Přecejen... Učení se jen ze zápisků jiných není to co by mělo. Až bude vědět, že i v nejhorším jí nějak pomůžeme, tak to s ní bude lepší. Do té doby, mě bude ten pohled na ni užírat zevnitř.

O pár dní později...
Všechno už je skoro připravený. Už je večer a přesně za 24 hodin všechno začne a to si Ann myslí že půjdeme jen do kina. „Kdyby tak věděla co se chystá..." řekl jsem si a šel spát. „Zítra toho bude hodně. "zašeptal jsem a na pár hodin upadl do hlubokého spánku.
"Cink,Cink, CINK!" začal zvonit můj telefon. „To už je zase ráno?" řekl jsem a vypnul ten kazič snů. Sotva jsem se znovu položil, tak zvonil zas. „Vzdávám se." řekl jsem a líně se protáhl. Následně jsem vypl budík a rychlostí želvy se doplazil po schodech dolů do kuchyně. „Dobré ráno..."řekl jsem a sedl si k již nachystané snídani. „Jak se ti spalo?" zeptala se mamka. „Ale jo... Dobře. A tobě mami?" zeptal jsem se. „Celkem to ušlo." řekla s úsměvem na tváři, když už viděla téměř prázdný talíř.„Takže ti chutnalo?" řekla a zasmála se. „Jo děkuju..." řekl jsem, odnesl talíř do myčky a odešel do svého pokoje. Převlékl jsem se, vyčistil zuby a vydal se zbudit zbytek domu. „Vztávat vy bando líná...." řekl jsem, když jsem otevřel dveře. Ann už seděla nachystaná na židli a Jack byl v koupelně. Následně jsem šel do pokoje, kde spali hoši. Ano ještě pořád tu jsou. Pomalinku a neslyšně jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. „Alahuakbár!" zařval jsem div hoši nevyletěli z kůže. Tím mým vřeskotem jsem zbudil i Annu. Po chvíli ticha se najednou všechno dalo do pohybu. Říkám vám, že když ten dům byl jen o jednu cihlu menší, tak už letíme do vesmíru. Hoši se poměrně rychle připravili a následně jsme se přesunuli do aut. V mém autě jsem měl Ann s Annou a Jackem a v druhém autě jeli ostatní. Počkat... Já vám neřekl kam jedeme? Aha... Jedeme se podívat do Londýna. Naposledy jsme tam byli, když jsme přiletěli. Fajn... Není to tak dlouho, ale vymyslete něco čím tu holku zabavit. To je prostě skoro nemožný. Divím se že už teď nevyslýchá své okolí. Celou cestu měla sluchátka a vypadala až moc klidně. Jakože jo... Jede dobrovolně. Ale to neznamená, že by měla být až tak v klidu. Ví že je stanovený program, který nezná, ale stejně je v klidu a usmívá se jako sluníčko. „Možná bych se mohl trochu uklidnit." řekl jsem si v duchu a doufal, že jsem nepřemýšlel nahlas. Mé obavy se naplnili. Všichni, teda až na Ann to slyšeli. „Trapás!" zařvala Anna a chytla záchvat smíchu. Ten se samozřejmě nedal přeslechnout. Ann si sundala sluchátka a s vysmatým obličejem se zeptala: „Co se děje?" „Tohle byl oficiálně ten největší trapas dne a to dneska trapčím celkem dost." řekl jsem trochu nahlas. „Co se stalo?" zeptal se znovu, ale tentokrát s zvídavým obličejem. Modlil jsem se, aby se to nedozvěděla, protože takhle zpětně to zní možná trochu blbě. Mezitím bylo ticho. Nikdo ani necekl. „Tak nic no." řekla Ann trochu uraženě a začala nás zase ignorovat. Cítil jsem se tak trapně, že jsem nechal Jacka ať tam pustí něco na spravení nálady. „Let it go! Let it go!" začal "zpívat" a já leknutím málem srazil sloup. „V klidu..." řekl jsem, když jsem se tak tak vyhl sloupu. Podíval jsem se na všechny ostatní a ten jejich výraz stál za vše. Anna měla zacpané uši a nohy přimáčklé k tělu. Jack byl prozměnu přimáčklý k oknu a Ann měla zavřené oči s vystrašeným výrazem. Snažil jsem se, aby jsem se jim nevysmál, ale to prostě nešlo. Začal jsem se smát na celé kolo. „Co ti přijde tak vtipný?" zeptal se Jack celkem naštvaně. „Nic nic." řekl jsem a dál se věnoval řízení. Po několika metrech jsem uslyšel výbuch motoru a auto přestalo jezdit. „Co se děje?" zeptal se mě ustrašený Jack. Já místo odpověďi vystoupil a šel si zavolat. „Caspare.... Máme problém, to auto nejede."