Magie Není Všechno ✔

3. Kapitola

„Vzali tě!" Vběhla do mého pokoje mamka tři měsíce po zkouškách. „Na internetu už jsou výsledky!"

Jen jsem si od ní bez jakékoli větší emoce vzala obálku se znakem školy, protože jsem to čekala. Koho jiného by tam taky vzali, když ne mě?

Byla jsem tak povýšená...

Když za sebou máma zabouchla dveře, pomocí magie jsem otevřela dopis, který mamka už očividně důkladně přečetla a vyndala z něj potvrzení o přijetí, seznam učebnic, které nám nejspíš nemohli koupit sami a nějaké bližší informace o studiu, které jsem položila na noční stolek, protože osmnáct stran se mi teď číst vážně nechtělo.

Vyndala jsem ze šuplíku notebook a vyhledala jsem si webovou stránku školy a klikla na odkaz výsledky přijímacích zkoušek, což mi ukázalo seznam dvaceti jmen včetně toho mého, na které jsem klikla.

Následně se objevila tabulka, pod níž bylo několik odstavců, které by se daly shrnout do jedné věty, ale zřejmě to nepsal příliš schopný poník. Nicméně ty odstavce byly o tom, že jsem inteligentní a mám logické uvažování, takže mi to až tak nevadilo.

Poslední odstavec jsem jen přejela pohledem, protože tam jsem podle toho poníka neprojevila příliš velký zájem o přátelství nebo vztahy všeobecně, což sice byla pravda, ale já jsem o ničem takovém nechtěla ani slyšet. Natož číst.

Myslela jsem si, že jsem bezchybná...

Rychle jsem najela na kolonku s názvem nepřijatí uchazeči, protože tyhle „drby" mě na rozdíl od mých chyb vždycky zajímaly.

Dočetla jsem se, že Antique Temple si při pokusu nechat vyrůst kytku spletla kouzlo a omylem ji nechala vybuchnout.

Jakási Blueberry Sweet prý z té kytky udělala cihlu. Vyprskla jsem smíchy.

Zato chyby ostatních mě zajímaly vždycky...

„Smartery, oběd!" Zavolala na mě máma, zrovna když jsem si četla o nějaké Sparkling Glitter.

Jako vždycky jsem předstírala, že jí neslyším, protože komu by se chtělo jíst, když si čte tak zajímavé informace.

Když se máma konečně dobelhala po schodech k mému pokoji, zaklapla jsem notebook a šla za ní.

Jako vždycky uvařila jeden z těch blafů, že kterých se mi chtělo zvracet.

„Co to je...?" Hlesla moje o tři roky mladší sestra, pegaska Summer Star.

„Hrachová kaše." Odpověděla máma.

Malá Candyfloss vyndala takzvanou kaši z talíře a začala z ní modelovat jakousi obludnost.

Usoudila jsem, že tohle je pod mou úroveň a šla si ukrojit chleba,

Summer Star se pokoušela tu lepkavou zelenou hmotu umístit na lžíci, šestiletá Sunny Weather jen seděla a čučela, protože jako vždycky neměla nejmenší tušení, co se okolo ní děje a Candyfloss z oné hmoty modelovala hrad.

Máma se zhluboka nadechla a vší silou udeřila kopytem do stolu.

To mělo za následek, že se Candyflossin hrad rozprskl Summer a Sunny do obličeje.

Máma se otočila na kopytě a uraženě odkráčela.

Nastalo trapné ticho, které svým dosti hlasitým smíchem přerušila Candyfloss.

Summer Star a Sunny Weather si vyměnily pobavené pohledy začaly ze zbytků kaše modelovat další stavby.

Já se zvedla a šla pryč, protože tohle bylo, jako hodně ostatních věcí, jak jinak než pod mou úroveň.