Magie Není Všechno ✔

15. Kapitola

„Byla jsem na pokoji. Četla jsem knihu o magii od Starswirla," odpověděla jsem.
„Byl tam s tebou ještě někdo?"
„June, Floret a Clover byly v kině na nějaké kravině pro hříbata, takže ne. Byla jsem tam sama."
„Aha. A proč jste vůbec byly s Watery nepřítelkyně?" zajímal se detektiv.
„Zbila mě," odpověděla jsem popravdě.
„Kolikrát?"
„Třikrát," rozhodla jsem se jít s pravdou ven, protože z detektivek jsem věděla, že policii se lhát nemá.
Natvrdlý asistent si něco zapsal do sešitu s obrázkem růžového jednorožce tancujícího na duze.
„Kdy se to stalo?"
„Nejdřív první den školy. Pak tohle pondělí a naposledy předevčírem."
„Udělala to ještě někomu jinému?"
„Wind kvůli tomu byla v nemocnici, ve čtvrtek se vrátila do školy. Měla dvě zlomená žebra a vnitřní krvácení."
„Jak to víš tak přesně? Je to, pokud vím, lékařské tajemství."
Bože, to je otravnej detektiv!
Drž hubu, ty parazite!
„Viděla jsem, jak ji Watery zkopala a zavolala jsem Cure. To je..."
„Nemusíš mi ji představovat, já ji znám."
„Řekla mi, co se jí stalo a zavolala svojí mamce, která zavolala sanitku a ta Wind odvezla do nemocnice."
„Dobře. Ale řekni mi - proč jsi řekla ředitelce, že Watery ublížila jen tobě a jen jednou!?"
„Watery mi vyhrožovala. Bála jsem se jí. Že mi něco udělá, nebo..."
„Chápu," ubezpečil mě detektiv. „Ale vzhledem k tomu, že nemáš alibi a máš pochopitelný motiv k vraždě, jsi zatím hlavní podezřelá."
„A teď mě jako zavřete?" pozvedla jsem obočí.
„Ne, neboj," rozesmál se natvrdlý asistent. „Nemáme dost důkazů."
„Můžeš jít," pokynul mi detektiv. „A zavolej tvé kamarádky, které byly v kině. Musím se jich zeptat na pár věcí."
Byla jsem ráda, že můžu konečně vypadnout.
Otevřela jsem dveře ředitelny, abych mohla odejít, ale přede dveřmi na mě čekal dav poníků.
„Vrahu!" zaječela Floret.
„Nic jsem..."
„Zabila jsi Watery!"
„Měli by tě vyhodit ze školy!"
„Vypadni a nevracej se!"
„Ty špíno!"
„Vrahu!"
„Psychopate!"
„Zasloužíš si pomalou a bolestivou smrt!"
„Ve cvokárně by ses měla léčit ty!"
„Vrahu jeden!"
Stála jsem uprostřed chodby a zírala do řvoucího davu. Oni všichni...
Všichni věří že jsem ji zabila...
„Nic jsem neudělala!" zařvala jsem a teleportovala se k ložnicím, kde jsem narazila do Cure.
Chvíli se na mě dívala.
„Chceš mě taky obvinit?" Podívala jsem se na ni a do očí mi vhrkly slzy.
„Ne," odpověděla Cure. „Nevěřím jim."
„Díky."
„Za co?" nechápala Cure.
„Za přátelství."
Cure mě objala a já začala brečet.
„Oni tomu věří. Věří, že jsem ji zabila," vzlykla jsem. „Pomůžeš mi očistit mé jméno? Prosím..."
„Ráda." Usmála se Cure. „To se dá nejlépe provést tak, že zjistíš, kdo to doopravdy udělal."
„A jak to mám asi tak udělat?" popotáhla jsem.
„Víš, proč jsem ti chtěla ukázat její tělo?"
Zavrtěla jsem hlavou.
„Čekala jsem, že tě obviní," pokrčila rameny Cure. „A vědět, jak umřela, by nám mohlo pomoct."
„Víme, že byla zavražděna."
„To nestačí," rozesmála se Cure. „Něco jde poznat jen tak, že se podíváš. Ale přesněji se to dá zjistit pitvou. Víš jak se pozná, že někoho pohřbili zaživa?"
„Ehh... ne," odpověděla jsem upřímně.
„Když se to, že ho utopili, pozná tak, že má v plicích vodu, co musí mít v plicích, když ho pohřbí za živa?"
„Hlínu?" zkusila jsem.
„Jsi chytřejší moje pětiletá sestřenka," pogratulovala mi Cure. „Ta řekla trávu."
„A jak teda zjistíme, jak umřela?" Vrátila jsem se k původnímu tématu.
„Musíme to nenápadně zjistit, až bude táta provádět pitvu."
„A jak to chceš konkrétně provést?"
„Podívám se a budu pitvat taky?" Cure se na mě podívala jako na blázna.
„Ty umíš pitvat?" podivila jsem se.
„No jasně," odpověděla Cure, jako by to byla naprostá samozřejmost. „Kdyby to tobě vtloukali do hlavy od sedmi let, uměla bys to taky," dodala, když zachytila můj pohled. „Tak jdeme," pokynula mi Cure, ať ji následuju.
Prošly jsme kolem davu studentů, které očividně pořád bavilo mě nazývat ne zrovna pěknými slovy, ale chápala jsem, proč to dělají.
Oni to neví. Neví, že jsem nevinná...