Magie Není Všechno ✔

9. Kapitola

Na své místo jsem naštěstí dorazila jako první a hřebci nezbylo nic jiného, než si zase sednout vedle mě.
„Jak se jmenuješ?" Otočil se na mě.
„Smart Mystery." Odsekla jsem.
„Já jsem Blackthorn Wood." Představil se hřebec. „Můžeš mi ale říkat jen Blacku, Woode, nebo..."
„Na nic jsem se tě neptala." Procedila jsem mezi zuby a odsunula se ještě víc ke kraji lavice.
„To ale neznamená, že nemůžu odpovědět." Namítl Wood.
„Jo, to znamená, protože když se tě nikdo na nic nezeptá, nemáš možnost mu odpovědět.
„Ty jsi nějaká chytrá." Řekl Wood.
„To vím i bez tebe a přestaň mě otravovat!" Požádala jsem ho.
„To jsi takhle zlá na všechny?" Chtěl vědět Wood.
„Nejsem zlá!" Ohradila jsem se.
„To nejsi, ale chováš se tak."
„No a co jako?" Obrátila jsem oči v sloup.
„Měla by ses změnit." Usoudil jednorožec.
„A to proč jako?" Pozvedla jsem obočí.
„Než začneš být doopravdy zlá." Vysvětloval Wood.
„No a i kdybych byla, co s tím jako hodláš dělat?" Procedila jsem mezi zuby a odsunula se ještě víc ke kraji lavice.
„Musíš ze začít chovat k ostatním poníkům hezky."
„To mě absolutně nezajímá." Ubezpečila jsem ho.
„Poslouchej mě!"
„Neříkej mi co mám dělat!" Zaječela jsem.
„Ale já se ti snažím říct, že..."
„Tak se nesnaž, stejně tě neposlouchám." Zavrčela jsem.
„Takhle se s druhými nekomunikuje!"
„Co si o sobě vůbec myslíš!?" Rozkřikla jsem se. „Myslíš že se prostě můžeš nacpat do mojí lavice a poučovat mě o tom pitomém přátelství!? Stejně je to jen hloupá ztráta času pro ty, kteří nejsou dost schopní na to, aby se starali sami o sebe a potřebují někoho, kdo je potáhne ke dnu!" Ječela jsem a všimla si, že hodina matematiky už asi deset minut trvá a všichni včetně vypasené učitelky se dívají na nás.
„A teď se ještě začnete líbat!" Doporučila nám posměšně nějaká světle šedá klisna s o něco tmavší hřívou s tyrkysovým pruhem.
Většina třídy vyprskla smíchy, i když já jsem moc nechápala, co je na tom tak strašně vtipného.
„Tak se všichni hezky vrátíme na svá místa..." uklidňovala nás matikářka, ale nikdo jí nevěnoval příliš velkou pozornost.
„Ale, ale, že by si Smart Mystery našla kluka?" Ušklíbla se zlomyslně šedá jednorožka. „Moc dlouho ti to nevydrželo, co?"
„Nech ji na pokoji, Watery!" Ozvalo se za mnou.
Stála tam světle fialová jednorožčí klisna. Temně modrá hříva jí splývala přes jedno ze zářivě zelených očí.
„Watery?" Zakryla jsem si kopýtkem pusu, abych nevyprskla smíchy. „Tvoji rodiče tě asi neměli moc v lásce, co!?"
Se zlomyslným úšklebkem jsem sledovala, jak se z výrazu oné Watery vytrácí úsměv.
„Ty taky nemáš zrovna jméno, po kterém by poník toužil!" Prskla po mě na oplátku Watery.
„Ty bys po něm ale určitě toužila, když se jmenuješ tak připitoměle!"
„Jsi namyšlená kráva, víš to!?" Naštvala se Watery.
„Ty jsi zase blbka s IQ sedmdesát a divným jménem!" Oplatila jsem jí urážku.
„Já mám stokrát víc kamarádů než ty, můžu proti tobě poslat svoji armádu!"
„Stokrát nula je pořád nula." Použila jsem sice starou, ale přesto pořád funkční urážku. „Máš pravdu. Skvělá armáda." Dodala jsem se zlomyslným úsměvem.
„Já se tu od tebe nenechám ponižovat!" Zaječela Watery, napřáhla se a vlepila mi facku, až jsem zavrávorala.
Vyskočila jsem a vší silou do ní strčila.
Asi jsem to trochu přehnala, protože Watery se skácela na zem.
Celá třída se k ní okamžitě seběhla.
„Au, co to ta mrcha udělala!?" Ječela Watery. „To bolí, pomoc, to hrozně bolí!"
Podle mě přehrávala, ale zbytek třídy měl  jiný názor. Učitelka byla na mobilu a zřejmě neměla tušení, co se okolo ní děje.
„Ošetřím tě, Watery." Nabídla se jedna z jejích obdivovatelek.
Začala ječící a popotahující Watery všemožně prohlížet.
„Žádná zranění jsem nenašla." Prohlásila, když svoji prohlídku dokončila.
„To je nesmysl!" Pohoršovala se Watery. „Ta mrcha mě málem zabila!"
„M-máš pravdu!" Vykoktala lékařka. „Našla jsem rozsáhlá poranění na... no... ehh... na krku!"

Třídě to zřejmě stačilo k tomu, aby uvěřila, že jsem namyšlená mrcha, která s oblibou působí neviditelná rozsáhlá poranění na krku a odsoudila mě k pozici třídního outsidera.