Magie Není Všechno ✔

17. Kapitola

„Ahoj, Smart," narazily jsme na Wooda, když jsme se kolem osmé večer vracely do školy.
„Ahoj," odsekla jsem naštvaně.
Cure mlčela. Ani jedné z nás neuniklo, že Wood byl v davu obviňujícím mě z vraždy taky.
„Myslel jsem, že jsi vraždící psychopat, ale viděl jsem tvůj výraz, když jsi šla s Cure. Viděl jsem, že svého činu opravdu lituješ, a..."
„To snad nemůžeš myslet vážně!" zaječela jsem.
„Jsi moje kamarádka a tak ti pomůžu skrýt stopy," nabídl se Wood.
„Já jsem nevinná!" Zavrčela jsem a jednu chvíli jsem se chtěla stát vinnou a shodit Wooda ze schodů.
„Můžeš mi to nějak dokázat?"
„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Ale stačí, když uvěříš kamarádce. Kamarádce, které bys byl schopen pomáhat s ututláním vraždy."
„Fajn."
„Musíme Smart pomoct dokázat, že je nevinná," objasnila mu Cure, o co nám celou dobu jde.
„Tak na to jsem expert," ubezpečil ji Wood s balícím výrazem.
„A nebude to doufám jako tehdy, když jsi byl expert na pitvání?" rozesmála se Cure.
„Ale odhadl jsem příčinu smrti!"
„Promiň, ale vražda není dostatečná příčina smrti," obrátila oči v sloup Cure.
„A jak chcete dokázat, že je nevinná?" snažil se Wood změnit téma.
Cure pokrčila rameny.
„V jedné detektivce to udělali tak, že si sepsali všechny poníky, se kterými byla oběť v kontaktu a postupně je škrtali, až jim vyšel jeden."
„A ten byl vrah?"
„Ne, Smart, byl to ten, kterého škrtli jako první."
„Díky, to nám pomohlo," zavrčela jsem.
„Možná to není až tak špatný nápad," zamyslela se Cure.
„Zkusit to můžeme," pokrčila jsem rameny.

„Nevíte ještě o někom?" zeptal se Wood, když dopsal seznam.
„Už ne."
„Já taky ne," přidala jsem se. „Ale nemůžeme znát všechny."
„Musíme se spokojit s tím, co máme," pokrčil rameny Wood. „Kde byla nalezena?" podíval se na Cure.
„Pod Canterlotským útesem," odpověděla Cure.
„A kdo ji viděl naposledy živou?" chtěla jsem vědět. „Tedy kromě vraha."
„Její matka," odpověděla Cure. „Watery se jí rozhodla navštívit. Měla jít na nákup, ale nevrátila se."
„Možná její matka nebyla poslední, kdo ji viděl."
„O čem to mluvíš?" nechápala Cure.
„O tom, že v tom obchodě by si ji pamatovat mohli."
„Ty jsi génius!" zaječela nadšeně Cure.
„V jakém obchodě že to byla?" chtěla jsem vědět.
„Nevím, ale v Kauflandu mají slevněné máslo, takže šla nejspíš tam," pokrčila rameny Cure. „Ale v půl deváté večer tam asi nemá cenu chodit."
„Půjdeme tam zítra," rozhodla jsem.
Když jsem došla na pokoj, June, Floret a Clover tam už byly. Moje postel byla až v rohu a ty jejich namáčknuté na sobě co nejdál od ní.
„Vrah je tady!" zaječela Floret, když jsem otevřela dveře.
„Ale nás jen tak nezabiješ!" ubezpečila mě Clover. „Máme zbraně!"
Floret mi ukázala sekeru, meč a třímetrové kopí.
„V jakém muzeu jste to ukradly?" ušklíbla jsem se, protože tyhle zbraně vypadaly jako ze středověku, ne-li starověku a neuměla jsem si představit, jak se s nimi tyto tři husy pokouší bránit.
„Dala nám je profesorka Gleaming Night," naštvala se June.
Gleaming Night nás má na zeměpis a je to jedna z nejdementnějších učitelek na této škole.
Obrátila jsem oči v sloup a šla si lehnout.
Nemohla jsem usnout, pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem buď dav poníků zasypávající mě urážkami, nebo Wateryino tělo padající ze skály.
Ale co když jsem to byla já? Ten hlas? Mohl mě ovládat, aniž bych o tom věděla...
Cítila jsem se hrozně a usnula jsem až kolem půlnoci a pořád jsem slyšela hlas šeptající mi do ucha vrahu, zabila jsi Watery...