Magie Není Všechno ✔

8. Kapitola

"Vstávej, Smart, začíná škola!" probudila mě Joyful June.
„Neotravuj," zavrčela jsem a otevřela oči.
„Ty jsi zlá!" skoro se rozbrečela June.
„Hm, a teď ze mě slez a vypadni," požádala jsem ji.
June poslechla a šla si po svých.
Já jsem vstala a všimla jsem si Cloveřiného nechápavého pohledu.
Floret na mě čuměla, jako bych právě zabila dvě stě poníků.
Vzala jsem si ze stolu tašku a šla pryč.
„Neměly by jsme se s ní bavit." Slyšela jsem říct Floret, ještě než jsem za sebou zavřela dveře.
„Bychom." Zaslechla jsem ji ještě opravit Clover Smile, než jsem byla z doslechu.
Bylo mi to jedno, vlastně jsem to docela uvítala, protože aspoň nebudou v jednom kuse otravovat.
Došla jsem do jídelny. Uprostřed stál velký stůl s všelijakými pokrmy. Kolem bylo rozmístěno asi čtyřicet menších, každý pro osm poníků. Vzala jsem si několik druhů sýra a šla si sednout k nejbližšímu volnému stolu.
„Ahóóóój!" zaslechla jsem za sebou jedno z dvojčat.
Díkybohu to nebylo jen na mě, ale i na celý zbytek třídy.
Lovely Pink magií přemístila čtyři stoly k sobě, aby si tam mohla sednout celá - tedy skoro celá - naše třída.
Když už jsem se chtěla zvednout, přišla Roselle Sweet a rozdala nám rozvrhy.
Každý den jsme měli všichni dvouhodinovku magie, plus já ještě každou středu a pátek jednu navíc.
Úterý se ihned stalo oblíbeným dnem většiny studentů, protože ráno jsme měli magii a pak dvě hodiny tělocviku.
Zato čtvrtek byl za trest, protože nejdřív jsme měli Equestrijštinu, pak matiku, následovaly dvě hodiny magie, pak zeměpis a odpoledne jsem měla dvě hodiny chemie.
O ostatních dnech ani nemluvě.
Nějaká modrá jednorožka s rudou hřívou si šla ihned postěžovat své starší sestře ve vyšším ročníku.
Zvedla jsem se a šla do učebny historie. Byla to jedna z mála tříd, jejichž umístění jsem si zapamatovala, což se mi hodilo, když jsme ji měli hned první hodinu.
Sedla jsem si hned do první lavice. Jednak proto, že moje strategie je stát se oblíbenkyní většiny učitelů, což mi právě z první lavice půjde nejlíp, a jednak z toho důvodu, že většina učitelů se kouká hlavně do zadních lavic, takže až si mě učitelé oblíbí, budu si moct v klidu a nerušeně kreslit, aniž by mě někdo nějak zvlášť často vyvolával.
Třída se začala plnit poníky, kteří dělali čím dál tím větší rámus, takže v klidu a nerušeně kreslit prakticky nebylo možné.
„Tady sedím já." Ozvalo se za mnou.
„Nevypadá to." Štekla jsem na zeleného hřebce s tmavě rudou hřívou.
„Pusť mě sem, prosím." Požádal mě hřebec. Zřejmě si myslel, že když pěkně poprosí, já uhnu a ještě se mu pokloním jako princezně Celestii.
„Proč bych jako měla?" Zavrčela jsem.
„Protože je to strategicky vybrané místo." Vysvětloval hřebec. „Je to tu nejblíž ke dveřím."
„No a co jako?" Pozvedla jsem obočí. „Sedla jsem si sem první."
„A můžu sedět vedle tebe?"
„Ne."
„Proč?"
„Protože bys překážel."
„Hele, není to tvoje lavice!" Ohradil se hřebec a usadil se na místo vedle mě.
Chtěla jsem ho odstrčit, ale už zazvonilo a do třídy napochodovala učitelka a já se nechtěla předvést jako strkačka do náhodných debilů, co si usmyslí, že budou sedět na mém místě.
„Dobrý den, jmenuji se Future Past a budu vás učit historii." Oznámila nám s nadšením učitelka. „Jako první si napíšeme krátký testík, abych zjistila, jak na tom jste s vědomostmi." Rozdala nám každému štos asi deseti papírů sešitých k sobě.
„A todlencto je krátkej testík." Poznamenala Floret otráveně.
Obrátila jsem oči v sloup a dala se do psaní.
Zjistila jsem, že délka tohoto "testíku" je asi pětkrát kratší než to vypadá, protože písmo Future Past bylo, mírně řečeno, obrovské.
Otázky příliš těžké nebyly, takže to většina třídy měla hned hotové.
„Naše výprava do minulosti začne v pravěku, odkud se přes starověk, středověk a novověk přesuneme až do současnosti!" Pronesla nadšeně Future Past. Nic víc říct nestihla, protože zazvonilo a poníci si začali balit.
Naházela jsem si věci do tašky a rozběhla se za ostatními, protože jsem si chtěla sednout na svoje místo dřív, než to udělá ten dement.