Magie Není Všechno ✔

5. Kapitola

„Co... co se stalo?" zeptala jsem se znepokojeně.

„Víte, váš otec si zřejmě myslí, že je v pořádku, když mě povede s nějakou čůzou, takže tu teď nějakou dobu nebude bydlet." seznámila nás máma s trochu zjednodušenou verzí této události.

„A-ha?" pozvedla obočí Summer Star.
„Co to má jako znamenat?" nechápala jsem.

„Prostě se Váš táta odstěhuje." pokrčila rameny máma. „A já se s ním urychleně rozvedu." dodala se zlomyslným úsměvem.

„A co my?" Strachovala se Summer Star.

„Jak - co vy?" podivila se máma, jako kdyby si právě uvědomila, že má čtyři žijící děti, které potřebují péči dospělého poníka
„Jako u koho budeme," pokusila se o vysvětlení Summer.

„Samozřejmě zůstanete tady." ubezpečila nás máma.

„Mami, ty ale nevyděláváš." podotkla jsem.

„Něco vydělávat začnu." mávla kopytem máma. Zřejmě si myslela, že zatím to není třeba řešit.

„A jak asi, když nemáš žádnou práci?" obrátila jsem oči v sloup.

„Tak si najdete brigádu." nechtěla to řešit máma.

„Je mi dvanáct, nikam mě nevezmou." odsekla jsem.

„Můžeš dělat detektiva." napadlo mámu. „To jsi vždycky chtěla, ne?"

„No už chci vidět dvanáctiletou klisnu, která se hrabe v mrtvolách." vyprskla smíchy Sunny Weather, která, jako téměř vždycky, neměla nejmenší tušení, co se kolem ní děje.

„Detektivové se nehrabou v mrtvolách." objasnila jsem své vypatlané sestře. „Řeší vraždy. A to bych ve dvanácti asi nemohla."

„Nebo můžeme využít vaše kapesné." Dostala „geniální" nápad máma.

„My ale nedostáváme kapesné." Odsekla jsem. Tahle divná debata mi už začínala lézt krkem.

„Tak já vám ho začnu dávat a pak ho můžeme využít." Navrhla alternativní řešení máma.

Sesunula jsem se na zem a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Jak!? Jak může někdo z mojí rodiny mít tak nízkou inteligenci!?

„Mami." pronesla jsem a snažila se zůstat v klidu. „Ty nám nemůžeš dávat kapesné, protože nevyděláváš a tudíž nemáš z čeho!"

„No jo, vlastně." Uvědomila si máma. „Takže když ty peníze nemáme, nemůžeme je ani využít?"

„Ano, správně, mami." Procedila jsem mezi zuby v předstíraném úsměvu. „Když něco nemáš, nemůžeš to ani využít."

„Tak zpátky k věci!" Hodlala máma zakrýt, jak je blbá. „Rozvedu se s ním a..."

„Tak tohle je pod mou úroveň." usoudila jsem a odešla do svého pokoje.

Všimla jsem si papírů s informacemi o škole pro nadané jednorožce ležících na nočním stolku, které by si dva dny před odjezdem bylo vhodné alespoň přečíst.

Uvelebila jsem se na postel a začala číst.