Magie Není Všechno ✔

11. Kapitola

Zbytek týdne proběhl docela normálně, tedy až na to, že Cure začala Woodovi pomáhat s procesem mé změny. To jsem moc neuvítala, protože Wood většinu času trávil jejím balením, což mi z nějakého důvodu vadilo.
Nicméně když v pátek skončila poslední hodina, byla jsem docela ráda, že už mám za sebou aspoň jeden týden.
Šla jsem si sednout na lavičku ven, jednak abych byla na čerstvém vzduchu, a jednak proto, že jsem si chtěla číst.
Po chvíli tam dorazila Watery i se svými kamarádkami, tedy Lovely Pink, dvojčaty, a nějakými dalšími dvěma klisnami.
Bohužel pro mě se posadily hned na vedlejší lavičku.
„Viděla jsi tu Smart dneska při magii?" Zeptala se žlutá klisna se zelenooranžovou hřívou.
„Není až tak dobrá." Odsekla Watery. S tím jsem si dovolila nesouhlasit.
„Nechci nic říkat, ale myslím, že je lepší než ty." Poznamenala modrá jednorožka s bílou hřívou s tmavšími pruhy.
„Nebuď hloupá, Wind." Ušklíbla se Watery. „Jsem nejlepší a ty to víš."
„Nemyslím si že..."
„Co jsem ti řekla!?" Zařvala Watery. „Já jsem nejlepší, a ty to víš!"
Wind si povzdechla. „Jednou na to doplatíš."
„Já vlastně ani nevím, proč s tebou ztrácím čas!" Rozkřikla se Watery a shodila Wind z lavičky. „Jsi jen hloupá mrcha, co do všeho musí strkat nos!"
Wind se pokusila zvednout, ale Watery ji kopnutím srazila zpátky.
Wind začala pomalu couvat, ale všechny Wateryiny kamarádky ji obklíčily.
Watery do ní ještě několikrát kopla, než se Wind v bezvědomí skácela k zemi.
„Proboha!" Watery a její kamarádky si vyměnily vyděšené pohledy.
„Musíme utéct!" Zavelela Watery a rozběhla se pryč. Ostatní ji samozřejmě následovaly.
Když jsem si byla jistá, že jsou dost daleko, rozběhla jsem se za Wind.
Zatřásla jsem s ní, ale nijak nereagovala.
Musím zavolat Undaunted Cure, rozhodla jsem a vytáhla z tašky mobil.
Cure se dostavila skoro hned. „Proboha." Vyjekla.
„Je..." Chtěla jsem říct mrtvá, ale nedokázala jsem to vyslovit.
„Není, ale má docela malou šanci na přežití. Má dvě zlomená žebra a vnitřní krvácení. Jak se jí to stalo?" Zeptala se, zatímco něco rychle hledala ve své tašce.
„To Watery." Odvětila jsem. „Několikrát ji kopla a Wind pak omdlela."
Wind našla mobil a vytočila něčí číslo. „Mami, přijeď ke škole, Wind je napůl mrtvá!" Vychrlila do telefonu, než to típla.
„Nebylo by dobré jí dát srdeční masáž?" Napadlo mě.
„To je ta největší blbost, kterou bychom teď mohli udělat." Plácla se do čela Cure.
Cureina matka byla naštěstí podobně rychlá jako její dcera, takže tu i se sanitkou byla za chvilku.
„Dostane se z toho?" Zeptala jsem se Cureiny matky.
„Má padesátiprocentní šanci na přežití." Odpověděla. „Ale kdybyste zavolali jen o pár minut později, byla by mrtvá už teď."
„Možná jsi jí zachránila život." Usmála se Cure.
„Ty jsi přece odhadla, že má zlomená žebra a vnitřní krvácení." Namítla jsem.
„Nebudeme se hádat, zachránily jsme ji obě." Sjednala mír Cure.
„Tak já vás tu nechám." Rozloučila se s námi Cureina matka.
„Watery je nebezpečná." Usoudila Cure.
„Je přehnaně agresivní."
„Nejen to. Má psychickou poruchu. Když je naštvaná, neví co dělá, byla by schopná někoho zabít." 
„Měli bychom to někomu říct."
„Ale komu?" Nevěděla Cure. „Watery to popře. Jen se to zhorší, naštve se ještě víc a někoho zabije doopravdy."
„Bojíš se jí, viď?" Sklopila jsem oči a bylo to poprvé, co jsem něco takového nemyslela posměšně.
Cure vzhlédla a hlubokýma šedýma očima se zahleděla do těch mých. „A ty snad ne?"