Magie Není Všechno ✔

22. Kapitola

Druhý den ráno mě vzbudila Cure. „Přinesla jsem ti snídani," oznámila mi se zářivým a krásným úsměvem.
„Proč?" nechápala jsem.
„Jsi podezřelá z vraždy, bude lepší, když budeš vycházet ven jenom v nejnutnějších případech," vysvětlovala Cure.
„A to proč?"
„Smart, většina poníků, které jsem potkala, se mě na tebe vyptávala a nic hezkýho to nebylo. Pokud se neptali, byli to buď učitelé, nebo Wood. A jestli tohle zažívám já, nechci vědět, co budou dělat tobě."
Přemýšlela jsem o tom. Celá škola si myslí, že jsem ji zabila já. „Nemají žádné důkazy," došlo mi.
„To ne, ale běžným poníkům, jako jsou oni stačí to, že nemáš alibi k tomu, aby tě odsoudili na smrt," povzdechla si Cure.
„Chápu, proč mě mají za vraha," zamumlala jsem. „Watery jsem nenáviděla, měla bych důvod ji zabít."
„Nejde o to, kdo má důvod, jde o to, kdo je vinen a kdo ne. A ty jsi to neudělala," Cure mě kopytem pohladila po tváři. „Jsi nevinná."
„Díky," usmála jsem se.
„Dej si rohlík, ať sníš aspoň něco," doporučila mi Cure.
Nasnídaly jsme se a v půl osmé Cure usoudila, že je čas se vydat do školy.
„Mě se tam nechce," zaúpěla jsem.
„Můžu ti diagnostikovat nějakou závažnou chorobu," ušklíbla se Cure.
„Jasně, třeba to, že jsem byla pohřbena zaživa," rozesmála jsem se.
„Soudní lékařství není jediný obor, ve kterém se vyznám," namítla naoko dotčeně Cure. „Rozumím taky chirurgii."
„To moc nepomůže," pokrčila jsem rameny.
Pak někdo zaklepal na dveře a Cure šla otevřít. Byl to Wood.
„Jdete do školy?" zeptal se.
„Jo," zavrčela jsem.

Když jsme procházeli chodbou, měla jsem pocit, že ujít těch dvacet metrů trvá snad celou věčnost, protože pohledy všech se upíraly jen na mě. Poníci si mezi sebou šuškali, a i když jsem většinu z toho nezaslechla, bylo mi jasné, o čem se baví.
„To je ta, co zabila Watery..."
„Co si o sobě myslí...?"
„Zabila ji..."
Aniž bych se na někoho z nich podívala, jsem napochodovala do třídy, kde jsem zjistila, že Future Past je nemocná a místo ní učí Surface Eye, tedy učitelka na občanku.
„Dobrý den, třído," napochodovala Surface do místnosti. „Jsem si vědoma vaší bolestné ztráty, ovšem to nám nebrání si vyzkoušet několik poníků."
Jakmile připomněla Watery, celá třída se znovu podívala na mě a já bych momentálně byla moc ráda, kdybych se mohla proměnit v jednobuněčný organismus, kterého si nikdo nevšímá a už vůbec ho z ničeho neobviňuje.
„Takže máme patnáctého, děleno měsícem, krát rok, minus devatenáct poníků ve třídě, děleno počtem lavic ve třídě, plus čtyři křídy, minus dvacet pět stupňů v místnosti... Smart Mystery, k tabuli!"
„Ale já byla minule!" bránila jsem se.
Tenhle "spravedlivý" systém jsem přímo nesnášela, protože ať už bylo čehokoliv jakýkoliv množství, stejně většinou vyvolala mě. A většinou to ani nevypočítala správně.
Třída na mě koukala doslova a do písmene jako na vraha a nikdo na mě nic nepokřikoval zřejmě jen proto, že tahle učitelka rozdávala poznámky hned, jakmile někdo promluvil, takže jich za jednu hodinu rozdala mnohdy i deset.
„Tak nám pověz, Smart Mystery, kteří tři poníci tvoří equestrijský triumvirát a kolik jich je?" zeptala se mě na poměrně blbou otázku Surface.
„Nečekaně jsou tři," řekla jsem posměšně. „A jsou to Luna, Celestia a... ehh..."
Twilight.
Co?
Twilight Sparkle, zopakoval hlas.
„Twilight Sparkle," řekla jsem, protože mi došlo, že to je správně.
„Dobře. Sedni si," požádala mě nakvašeně učitelka. Zřejmě si myslela, že bude mít příležitost mi dát pětku.
Proč mi radíš?
Neradím ti, musíš vypadat chytře, protože tahle učitelka ti může povolit přístup k tomu kouzlu na přenesení do reality.
Ty myslíš jenom na sebe.
Každý myslí jenom na sebe, drahoušku. Říká se tomu sobectví.
Hmm.

Zbytek hodiny nám učitelka vyprávěla něco o státních symbolech Equestrie, během čehož jsem si kreslila.
Matikářka si na další hodinu zapomněla přinést mobil a dala nám možnost si dělat co chceme, což bych za jiných okolností uvítala, ale teď bych radši počítala.
Učitelka zapnula počítač a začala hrát nějakou hru a nějakou chytrou duši v zadní lavici napadlo, že zrovna v tuhle chvíli bude nejlepší po mě hodit zmuchlanou kuličku papíru.
Toho se chytl zbytek třídy, tedy až na Cure a Wooda, a začali po mě házet jiné věci.
Když mi na hlavě přistál kus ledu, vypěnila jsem, popadla Woodův penál a hodila ho po Lovely Pink, která onen led hodila.
Z natrženého rtu jí začala téct krev. 
„Ona umře!" vyjekla okamžitě Floret.
„Na to se neumírá," plácla se do čela Cure.
„Že ne?" zavrčela se Floret, naštvaná, že někdo zpochbňuje její úsudek. „Když jsi doktorka, měla bys to vědět! Jakmile někdo ve filmu krvácí z pusy, umře."
Cure obrátila oči v sloup.
„Pink je její další oběť!" vykřikl Acacia Wood.
„Vraaah!" Ječela June.
„Pane bože," Wood se opřel hlavou o desku stolu.
Cure znovu obrátila oči v sloup a slabě rozzářila roh. Zranění Lovely Pink zmizelo. „Tohle by nešlo, kdyby to bylo smrtelné."
„Smart se pokusila zabít dalšího poníka!" ignorovala ji třída.
„Chcípni, vrahu!" ječela Wind, za což bych jí nejradši praštila, ale vyhodnotila jsem, že teď by to nebyl nejlepší nápad.
„Nechápu, jak s tím můžeš žít!"
„Ty špíno!" křičela Floret.
„Zabila jsi Watery!"
„Já nezabila nikoho!"
„A to ti máme věřit?"
„Zasloužíš si pomalou a bolestivou smrt!"
„Vrahu!"
„Co si o sobě vůbec myslíš?" Clover vyšla z davu a já o několik kroků couvla. „Myslíš že ti to projde, ale to se pleteš!"
Spolu z davem postoupila o několik kroků dopředu, čímž mě začala tlačit do kouta.
„Vražda neprojde nikomu a dřív nebo později tě stejně zatknou a ty strávíš zbytek života ve vězení!"
„Nebo ti rovnou dají trest smrti!" ušklíbla se Wind.
To už na mě bylo moc.
Do očí mi vhrkly slzy. Rozzářila jsem roh a přemístila se do pokoje, kde jsem se zhroutila na postel a začala brečet.