Magie Není Všechno ✔

10. Kapitola

„A tohle se stane, když budeš dál takhle nepřátelská." Poučil mě Wood.
„Nech mě na pokoji!" Odsekla jsem.
„Snažím se ti pomoct!"
„Nejvíc mi pomůže, když vypadneš a už se nevrátíš!"
„Když mě necháš tě změnit, budeš moct sedět v týhle lavici až do konce studia na téhle škole!" Pokusil se mě přemluvit Wood.
„Tak fajn." Souhlasila jsem, protože i když sezení v téhle lavici nebylo až tak důležité, ustoupit jsem odmítala.
„Budeme postupovat podle podrobného návodu na změnu povahy." Vyndal Wood odněkud asi třicet papírů. „Sám jsem ho sestavil."
„To je vidět." Poznamenala jsem a docela jsem zalitovala, že jsem mu na to kývla.
„Začneme dneska po škole."
V duchu jsem proklínala všechno, na co jsem si vzpomněla, protože podle délky návodu budu s tímhle exotem muset přežívat dost dlouho. „Kolik to má položek?"
„Sto padesát šest." Odvětil s úsměvem Wood a já praštila hlavou o stůl.
Učitelka pořád čučela do mobilu, takže byla mimo realitu a Watery i nadále kvílela kvůli svým "rozsáhlým poraněním" na krku.
Zbytek vyučování proběhl docela v klidu, tedy až na zeměpis, protože učitelka byla pravý opak Future Past, protože její práce učitelky ji nudila a zřejmě takhle pracuje jen proto, že nesnáší děti. Taky byla přísná a na tabuli psala podobně velkým písmem, jako jsou potvůrky, na které kouká moje teta pod mikroskopem. Na rozdíl od Future Past, která jednou větou obvykle popsala celou tabuli.

„Co to mělo znamenat!?" Rozkřikla se na mě Watery. „Ponížila jsi mě před celou třídou a budeš za to pykat!"
Watery se napřáhla a praštila mě kopytem do obličeje.
Nečekala jsem to a spadla hlavou na zábradlí.
Na chvilku se mi zatmělo před očima. Zvedla jsem se a chtěla to Watery oplatit, ale ona byla rychlejší. Strčila do mě a já odletěla skoro o dva metry dál.
Když jsem dopadla zády na obrubník, zřejmě jsem musela ztratit vědomí, protože jsem se probrala někde úplně jinde.
Nade mnou se skláněl Wood a klisna, podle které Watery utrpěla rozsáhlá poranění na krku.
„Ty jsi, Smart, viď?" Zeptala se.
„No... jo?" Odtušila jsem. Pořád jsem nebyla schopná zaostřit.
„Já jsem Undaunted Cure." Představila se klisna.
„No a co já s tím?" Obrátila jsem oči v sloup a chtěla se zvednout.
„Ne! ne, nevstávej." Požádala mě Cure. „Máš poraněná záda, krk a hlavu."
„Watery mě..."
„Jo, já vím. Viděla jsem to."
„Už se můžu zvednout?" Zeptala jsem se.
„Co myslíš?" Ušklíbla se Cure.
„Ne."
„Správně."
Dalších zhruba deset minut mě Cure vázala do všelijakých obvazů, ale zdálo se, že ví co dělá. „Hotovo." Oznámila pak a z nějakého důvodu ze mě veškeré obvazy sundala. „Už nic necítíš, co?" Usmála se.
„Ne. Necítím nic." Odpověděla jsem popravdě. „Jak jsi to udělala?"
„Nejsou to jen tak nějaké obvazy." Poučila mě Cure. „Očarovala jsem je. Teď můžou vyléčit skoro cokoliv, co není nějak zvlášť hluboké."
„Ty se v tom asi hodně vyznáš, co?" Chtěl vědět Wood.
„Máma je doktorka a hučela to do mě pomalu už od narození, takže jo, vyznám se v tom." Rozesmála se Cure.
„A ty chceš být taky doktorka?" Zajímal se Wood.
„Chci léčit zlomená srdce." Mile se usmála Cure a dala si zbytek obvazů do tašky.
„Aha." Řekl Wood a dlouho se na ni beze slova díval.
Já obrátila oči v sloup. „Tak já už asi půjdu."
„Dobře, ráda jsem tě poznala." Ubezpečila mě Cure a šla mě vyprovodit ke dveřím.
Její pokoj byl hned vedle toho, co patřil mně a mým hlučným spolubydlícím.
Když za sebou zabouchla dveře, zarazila jsem se a znovu jsem zaklepala.
„Dík." Pronesla jsem, když mi Cure otevřela a bylo to poprvé, co jsem byla někomu za něco vděčná.