Magie Není Všechno ✔

31. Kapitola

Cureina matka zavolala sanitku, která natvrdlého asistenta odvezla do nemocnice.
Podívala se na mrtvou Shining Note a pak na nás. „Prosím, řekněte mi, že s tímhle nemáte nic společného."
„To... ti říct nemůžeme," sklopila oči Cure.
„Kdo z vás ji zastřelil?"
Opatrně jsem zvedla kopýtko.
„Ty, Smart?" podivila se Cureina matka.
„Já... omlouvám se, ona... střelila natvrdlého asistenta a já si vzala jeho zbraň, ta byla nabitá, a..."
„Chápu," povzdechla si Cureina matka.
„Půjdu... půjdu do vězení?" popotáhla jsem.
„Myslím, že větší trest dostaneš za to, že jsi vystřelila, než za to, že ses trefila, byla to sebeobrana," usoudila Cureina matka. „Musím jít," omluvila se pak. „Mám ještě nějakou práci."
Cureina matka nastoupila do auta a odjela.
„Smart, já chápu, že si to vyčítáš, ale udělala jsi správnou věc," snažila se mě utěšit Cure.
„Na vraždě nic správného není," zašeptala jsem zničeně.
Pořád jsem musela myslet na Noteiny oči. Jak pohasly, když jsem ji zasáhla. Nemohla ani vykřiknout, hned bylo po ní. „Já ji zabila!" vykřikla jsem, jako bych si myslela, že jí tím vrátím život.
Cure přešla k Note a zavřela jí oči. „Smrt si nezaslouží nikdo," vzdychla.
Pak přijelo tátovo stříbrné auto. „Smart, co si to udělala!?" vykřikla máma, která z něj vystoupila. To, kde to auto vzala, jsem raději nezjišťovala.
„Zastřelila ji," žaloval Wood.
Z Cureina výrazu jsem poznala, že by ho nejradši uškrtila.
„Pojď, Smart, tady bys neměla být," máma mě zatáhla do auta.
Beze slova jsem si sedla na zadní sedačku, odkud jsem pozorovala Noteino tělo do chvíle, kdy jsme zajely za roh.
Chudinka Smart, chvilku ji nechám být a už je z ní vrah! ozval se známý hlas.
„Drž hubu!" okřikla jsem ho.
Nebuď tak agresivní, mohla bys mě zastřelit.
„Přestaň!" zaječela jsem a do očí mi vhrkly slzy.
Nepřestanu. Nemám důvod.
„Přestaň nebo zastřelím sebe a tím pádem umřeš i ty!"
A trefíš se přímo mezi oči?
„Tak a dost!" zařvala jsem a začala mlátit sama sebe.
Bylo mi jedno, že tím působím bolest sobě, chtěla jsem zničit toho parazita.
„Smart?" mamka se na mě dívala jako na blázna a mě došlo, že jsem celou dobu mluvila nahlas.
„Já..."
„Myslím, že potřebuješ pomoct," usoudila máma a zřejmě tím myslela psychiatra.
Smart - psychopat? Začíná to být opravdu zajímavé, zasmál se hlas.
„Nech mě na pokoji!" zakřičela jsem a vší silou udeřila hlavou do okna auta.
Pak už si pamatuji střepy zabodávající se mi do hlavy a mámin zděšený výkřik.
Pak jsem nejspíš ztratila vědomí.