Magie Není Všechno ✔

14. Kapitola

„Dneska jdeme do kina!" ječela June celé sobotní dopoledne.
„Jo. A já od vás budu mít dvě hodiny klid," odsekla jsem.
Ve tři hodiny konečně nastal ten úžasný moment a June spolu s Floret a Clover odešly.
Vytáhla jsem si knihu a užívala si ten skvělý pocit, že si čtu a nikdo nejeví sebemenší zájem o to, co a jak čtu.
Ale, bohužel, všechno jednou končí a mé otravné spolubydlící se vrátily.
„Co sis tu bez nás počala?" zajímala se June, která si nejspíš myslela, že v mém životě hraje nějakou extra roli.
Pokusila jsem se si ještě číst, ale to v místnosti s třemi hlučnými klisnami dost dobře nešlo.
Do parku se mi taky nechtělo, protože mi přišlo, že tam je Watery ještě agresivnější, než kdekoliv jinde.
Tak jsem zabořila obličej do polštáře a představovala si, jaká by to byla krása, kdybych mohla jedné z nich ukopnout hlavu.
O chvíli později někdo skoro vyrazil dveře.
Byla to Cure. „Pojď!" vyhrkla a rozběhla se pryč.
Vypadala dost vyděšeně. Rozběhla jsem se za ní.
„Co se stalo?" zeptala jsem se, když jsem ji dohnala.
„Watery," nemohla Cure popadnout dech, jak běžela. „Watery je mrtvá!"
„Cože!?" vyvalila jsem na ni oči.
„Watery je mrtvá," zopakovala Cure, která si zřejmě myslela, že jsem jí nerozuměla.
„Co se jí stalo?" zajímala jsem se.
„Byla zavražděna." odpověděla Cure.
„Kdo ji zabil?"
„Po tom pátrá policie. Podle táty zatím nemají podezřelé."
„Tvůj táta je detektiv?"
„Ne, je to ten doktor co se hrabe v mrtvolách a zjišťuje jak a kdy umřely."
„Aha. A kam teď jdeme?"
„Chci ti něco ukázat."
„Smím se zeptat co to bude?" Pozvedla jsem obočí.
„Wateryino tělo."
„Tak to mi radši neukazuj," obrátila jsem oči v sloup.
„Jak myslíš," pokrčila rameny Cure. „Ale stejně musíme jít na schůzku s ředitelkou, která se bude všech vyptávat na otázky ohledně Watery."
Zamířily jsme do školní haly, kde už seděla většina studentů a učitelů.
Když Roselle Sweet usoudila, že jsme tu všichni, vylezla na jeden ze stolů a začala svůj proslov odkašláním, které se posléze změnilo v asi pětiminutový záchvat kašle.
„Musím vám oznámit jednu smutnou zprávu," promluvila Roselle Sweet, když dokašlala.
Davem to zašumělo, většina studentů zřejmě ještě nevěděla o co jde.
„Jedna vaše spolužačka byla dnes zavražděna."
Nastalo hrobové ticho.
„Kdo? Která spolužačka?" chtěla vědět jakási klisna z pátého ročníku.
„Silent Watery," odpověděla Roselle Sweet a hlas se jí zlomil.
Na několik vteřin bylo ticho a následně se sál rozdělil na tři skupiny - na ty, kteří se začali hroutit, ty, kteří neměli tušení, kdo to je, a ty, kteří se stále nevzpamatovali.
Já patřila do té třetí, ale většina poníků se hlásila k první.
„Vím, že vás to zdrtilo, i mě to hluboce zarmoutilo, ale policie vyšetřuje vraždu - a tak se vás musím zeptat: měla tu nějaké nepřátele?"
Uslzené oči většiny poníků se upřely na mě a já bych se nejradši propadla k jádru zemskému.
„Smart?" podivila se Roselle Sweet.
„Já to nebyla!" vykřikla jsem okamžitě.
„Pojď za mnou, Smart," vyzvala mě Roselle.
„Nic jsem jí neudělala!" bránila jsem se.
„Ani já si to nemyslím, ale když se neukážeš a oni pak přijdou na to, že jste byly nepřítelkyně, budeš automaticky podezřelá."
S tím jsem musela souhlasit a tak jsem ji mlčky následovala do ředitelny. „Přichází Smart Mystery," oznámila Roselle Sweet, když otevírala dveře.
Za stolem seděl někdo, kdo nejspíš měl být hlavní detektiv, a vedle něj, jak by řekla Summer Star, natvrdlý asistent kladoucí hloupé otázky.
„Dobrý den," pozdravila jsem, protože mi přišlo, že to je to nejlepší, co se teď dá dělat.
„Vy jste Smart Mystery?" zeptal se mě detektiv.
Kývla jsem. Uklidňovala jsem se tím, že mě přece nemůžou zavřít jen za to, že jsem zavražděnou nenáviděla.
„Musíme si promluvit o vraždě slečny Silent Watery. Takže mi řekněte, kde jste byla dnes mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne."