Magie Není Všechno ✔

18. Kapitola

Probudilo mě klepání. June a spol. už naštěstí byly někde pryč.
Šla jsem otevřít a jen tiše doufala, že to není někdo, kdo mě chce obviňovat z vraždy.
Naštěstí to byla jen Cure. „Ahoj, Smart," usmála se.
„Ahoj," oplatila jsem jí pozdrav.
„Zařídila jsem ti, že budeš spát v jiném pokoji bez nich," informovala mě Cure.
„Vážně?" rozzářila jsem se.
„Pojď!" vyzvala mě Cure.
Došly jsme nahoru na věž. „Tady to je," otevřela Cure dveře pokoje.
U okna stály dva psací stoly, vedle nich dvě postele, dvě skříně dvě křesla, jedna televize, nástěnka a polička s knihami.
„Budu tu bydlet taky!" nadšeně vypískla Cure.
„Jak se ti povedlo ten pokoj dostat?"
„Táta podplatil ředitelku, aby nás v něm nechala bydlet," pokrčila rameny Cure.
„A ten nábytek?"
„Ten jsem koupila."
„Já... ti to zaplatím," nabídla jsem se, i když jsem neměla tušení, jak to mám provést, když máma nevydělává a mé jmění se skládá jen z desetikoruny, kterou jsem našla na chodníku.
„To nemusíš," uklidňovala mě Cure. „My máme peněz dost."
„Děkuju," usmála jsem se.
„Jsem ráda, že jsem ti pomohla," odpověděla Cure a objala mě.
„Chtěly jsme jít do toho obchodu," připomněla jsem.
„Teleportuješ sem Wooda?"
„Fajn," pokrčila jsem rameny, rozzářila roh a vedle mě se objevil Wood.
„Tohle už mi nikdy... nikdy nedělej!" zařval na mě. „Kde to vůbec jsme?"
„V našem novém pokoji," vysvětlovala Cure.
„Ty se mnou budeš v pokoji?" rozzářily se Woodovi oči. 
„Ne, se Smart."
„Já budu..."
„Ne, já budu bydlet se Smart," zavrčela Cure. „Tebe nikdo z vraždy neobviňuje. Ani ze spolupráce s vrahem."
„Smart se má," zabručel Wood.
„Obviňování z vraždy není zrovna výhra," obrátila jsem oči v sloup.
„To sice ne, ale výhra je bydlet s Cure."
„No nevím," pokrčila rameny Cure. „Občas chrápu, takže to zas taková výhra nebude."
Wood se na nás podíval pohledem, který říkal, že mu tu nikdo nerozumí a já a Cure jsme vyprskly smíchy.
„Tak jdeme do toho obchodu," zavelel Wood, otrávený, že s ním Cure v nejbližší době asi chodit nebude.
Dojít až do Kauflandu nám trvalo zhruba hodinu.
„Mluvím já," rozhodla Cure a spolu s námi vešla dovnitř.
„Dobrý den!" rozzářila se na první pohled až moc společenská prodavačka.
„Dobrý den," pozdravila Cure a zamířila rovnou k pokladně. „Neviděla jste tu včera kolem třetí hodiny takovou světle šedou klisnu s tmavě šedou, skoro černou hřívou s tyrkysovým pruhem? Moc by nám to pomohlo, víte, je to sestra tady mojí kámošky a od včerejška ji hledáme."
„No tak na tu si náhodou pamatuju moc dobře," ujistila nás prodavačka. „Támhle u regálu s ovocem a zeleninou dostala záchvat vzteku a začala kolem sebe rozhazovat zboží, tak ji támhle paní Lemon Dust vyvedla ven."
„A nevíte kam šla?"
„To se musíte zeptat mé kolegyně," pokrčila rameny prodavačka.
„Dobrý den, můžu se zeptat, kam šla ta klisna, co jste včera vyhodila?" poklepala jí na rameno Cure.
„Přesně nevím, ale myslím, že směrem k sídlišti," odpověděla Lemon Dust.
„Dobře, děkujeme. Nashledanou," rozloučila se Cure a rozběhla se směrem, který nám poradila Lemon Dust.