Magie Není Všechno ✔

12. Kapitola

Víkend utekl jako voda, když je tsunami a bylo na čase jít zase do školy.
První hodinu byl děják s Future Past a i když jsme probírali starověk, Future uměla hodně poutavě vyprávět, takže z ní většina třídy nemohla spustit oči.
Já na rozdíl od nich nemohla spustit oči z Watery, která nervózně těkala očima po třídě. Nic ale neříkala, což bylo neobvyklé, protože se svojí sousedkou obvykle řešila vzhled ostatních studentů.
„A tak se, milí studenti, stalo, že Manehattan připojil Appleloosu, kde tehdy žili nyní již vyhynulí jakoponíci, tedy kříženci jaků a poníků, ke svému území." Dokončila svůj výklad Future Past. „Teď si napíšeme krátký zápis."
Jakmile ale celou tabuli zaplnila nadpisem applelooská válka, ozval se zvonek a žactvo tak bylo osvobozeno.
Ovšem ne na dlouho, protože přestávka trvala jen pět minut a následovala matika, což bylo daleko horší.
První polovina matiky byla nuda, ale pak učitelce někdo napsal a ona strávila zbytek hodiny čučením do mobilu, takže jsem si kreslila.
Po neobyčejně nudné a lehké magii jsme se dozvěděli, že zeměpis odpadá, neboť učitelka dostala záchvat, když opravovala písemky třetího ročníku.
Ze třídy jsem vycházela jako poslední, protože jako služba jsem byla povinna smazat tabuli.
„Kam jsi schovala její tělo!?" Zaslechla jsem za sebou hlas. Byla to Watery.
„Cože?" Nechápala jsem.
„Slyšela jsi mě moc dobře. Ptám se tě, kam jsi schovala její tělo."
„O čem to mluvíš?"
„O Wind."
„Ale... ale ona není mrtvá, je v nemocnici a nejspíš přežije."
„Lžeš." Odsekla Watery.
„Nelžu." Ohradila jsem se. „Když jsi odešla, zavolala jsem Cure a její máma ji tam odvezla!"
„Jestli řekneš něco o tom, jak se jí to stalo, něco moc ošklivýho se ti stane." Zlovestně přivřela oči Watery.
„Já se tě nebojím!" Ujistila jsem ji, i když to nebyla pravda.
„Lžeš." Ušklíbla se Watery. „Už zase." Na ta slova pomalu odešla.

Na obědě si ke mě přisedla Cure. „Kde jsi byla tak dlouho?" Chtěla vědět.
„Uklízela jsem třídu." Odvětila jsem. O Watery jsem jí říct nechtěla.
„Lžeš." Usoudila Cure.
„Jak to víš?"
„Poznám to." Usmála se Cure. „Tak co jsi tam dělala?"
„Watery nechce, abych někomu řekla, jak se to Wind stalo." Rozhodla jsem se říct pravdu, protože kdybych lhala, Cure by to pravděpodobně zase poznala. „Jinak, že se mi něco stane."
„Rozhodně to nikomu neříkej." Nařídila Cure.
„Cože... proč?"
„Protože to řeknu já." Vítězoslavně se  zasmála se Cure, jako kdyby právě dostala jedničku z matiky. „Kdybys to řekla ty, Watery se akorát naštve. Doopravdy, a těžko říct, čeho všeho je schopna."
„Asi máš pravdu." Pokývala jsem hlavou.
Cure se podívala na hodiny. „Už musím jít, mám lékařství." Rozloučila se a zmizela ve dveřích.
Dojedla jsem univerzální hnědou omáčku a odebrala se do pokoje.
„Ahoj, Smart!" Zaječela Joyful June.
„Ehh, ahoj?" Obrátila jsem oči v sloup.
„V sobotu jdeme do kina, nechceš jít s náma?" Zeptala se Clover.
„Ne." Odpověděla jsem upřímně.
„Vážně?" Vyvalila na mě oči June. „Proč ne, myslela jsem že se chceš změnit."
„To jo, ale tak hluboko, abych s váma chodila do kina, jsem ještě neklesla."
„Stejně jseš namyšlená a nepřátelská!" Rozkřikla se Floret.
„To mě netrápí." Ubezpečila jsem ji a šla si připravit učení na zítra.

Zhruba po hodině za mnou přišla Cure, jestli s ní půjdu ven.
„Smart má kamarádku!" Zaječela June.
„To je skvělý!" Vypískla Floret a já jen obrátila oči v sloup.
S Cure jsme si šly sednout do parku, kam ale k naší smůle přišla i Watery.
„Tys jí to řekla, co!?" Vyjela na mě.
„Ne." Bránila jsem se.
„To já." Přiznala se Cure. „Omlouvám se, Wat, ale myslím, že jsi duševně nemocná, udělala jsem to, abych tě chránila."
Chápala jsem, proč říká to, co říká, ale stejně na tom byla i Watery.
„Já nejsem hloupá, víš!?" Křikla.
„Neřekla jsem, že..."
„Drž už hubu!" Zařvala na ni Watery a strčila do ní.
„Nech ji být!" Zaječela jsem.
Watery se otočila. „Ty se do toho nepleť!" 
„Budu, protože jsi psychopat schopný zabíjet!"
Watery se zúžily zorničky, popadla nejbližší kámen a přetáhla mě s ním po hlavě.
Zatmělo se mi před očima, jako tehdy a Watery se otočila, aby odešla.
Zab ji, zaslechla jsem odněkud hlas.
„Co?" Nechápala jsem.
Zab ji, zaslechla jsem znovu.
Ohlédla jsem se, ale nikdo za mnou nestál. „Kdo to je?" Zeptala jsem se vyděšeně.
Já? Já jsem ty, odvětil hlas.
„Blbost, vypadni a přestaň mě otravovat." Začala mi docházet trpělivost.
Nemůžu vypadnout, jsem v tvojí hlavě.
„Tak si jdi cizopasit na někom jiném."
Nejsem parazit, jsem ty. A ty jsi já.
„Krásné, ale nemusíš se mě zbytečně snažit napodobit. Jsem jedinečná."
Máš ego jak mrakodrap.
„Ty taky, když jsi já."
Zab ji, rozhodl se hlas vrátit k původnímu tématu.
„Ne!"
Vím, že to chceš udělat.
„Nic nevíš!" Zaječela jsem a několik poníků v parku se otočilo mým směrem.
„Ehh, jsi v pořádku?" Zeptala se mě Cure.
„Jo, samozřejmě." Nervózně jsem se usmála, protože Cure by mě pravděpodobně označila za duševně chorou.
„Aha." Zamračila se Cure. Pochopitelně mi nevěřila.
„Tak... tak já už musím, ahoj." Zamávala jsem jí a urychleně se rozběhla pryč.