Magie Není Všechno ✔

32. Kapitola

Pomalu jsem otevřela oči. Neměla jsem nejmenší tušení, kde jsem.
Všimla si mě nějaká světle hnědá zemní klisna.
„Kde to jsem?" zeptala jsem se jí.
„V nemocnici, drahoušku," odpověděla klisna.
Prudce jsem se posadila. „Proč tu jsem?" zeptala jsem se. Na nic jsem si nevzpomínala.
„Míváš sklony k sebepoškozování," řekla ta klisna. „Praštila jsi hlavou do okna a tvoje máma se lekla a nabourala do stromu."
„Máma? Co je s mámou?" vyjekla jsem. Všechny vzpomínky jsem měla zpátky a byla bych radši, kdybych si na nic z toho nevzpomněla.
„Je ve vedlejší místnosti," pokrčila rameny klisna.
Aniž bych se zeptala, zvedla jsem se a vběhla do sousedního pokoje. „Mami, jsi v pořádku?" vykřikla jsem.
„Smart," hlesla máma. Byla tak slabá a přesto se donutila usmát.
„Co se ti stalo?" zeptala jsem se.
„To není důležité," mávla kopytem máma. „Proč jsi to udělala?"
„Já..." chtěla jsem říct pravdu. „To je jedno, prostě jsem si vyčítala to, že jsem zastřelila matku svojí spolužačky," dořekl za mě hlas, za což bych ho nejradši zabila, ale došlo mi, že i kdybych si udělala cokoliv, on tu bolest neucítí.
„Co tu děláš?" ozvalo se za mnou. Stála tam světle růžová pegaska.
„Mám tu mamku, a..."
„Koukej vypadnout, nemáš tu co dělat!" zaječela na mě.
„Pokud vím, vy pracujete na očním, takže totéž platí i pro vás," zavrčela jsem na ni. Tedy ne, že bych byla nějaký jasnovidec, ale ono přečíst si cedulku na jejím oděvu s nápisem Pink Briar - oční lékařka nedá zase až takovou práci.
„Jsi hrozně drzá!" poučila mě Pink Briar.
„No jo, každej jsme nějakej," pokrčila jsem rameny a odkráčela.
„Můžu jít domů?" zeptala jsem se hnědé zemní klisny.
„Víš, drahoušku, obávám se že nejsi v příliš dobrém duševním stavu," falešně se usmála klisna.
„Cože?"
Přišla jakási žlutá jednorožka. „Musíš se léčit. Teď půjdeš se mnou."
Došlo mi o čem mluví. Myslí, že jsem psychopat a chce mě zavřít někam do cvokárny, nebo co.
Vší silou jsem ji odstrčila, protože léčit jsem se moc nechtěla.
Jednorožka dopadla hlavou na roh nějakého stolu a na okamžik se jí zatočila hlava.
Vyběhla jsem ze dveří, kde už ale čekali dva hřebci, které zřejmě napadlo, že se budu pokoušet utéct. Každý z nich mě popadl za jedno rameno.
Začala jsem sebou házet, ale bylo mi to k ničemu, protože dvěma dospělým hřebcům jsem se vytrhnout nedokázala.
„Nechte mě být!" ječela jsem.
„Jsi duševně nemocná," poučila mě žlutá jednorožka, která se mezitím už stihla probrat.
„Já nejsem nemocná!" řvala jsem. „Nechte mě na pokoji!"
„Nemůžeme tě nechat být, Smart, pochop to a uklidni se," jednorožce zřejmě docházela trpělivost.
Mezitím jsem byla dovlečena k jakémusi autu. Otevřeli kufr, hodili mě dovnitř a zase zabouchli dveře.
Jediným zdrojem světla bylo něco, co připomínalo okno. Ale mělo to deset krát dvacet centimetrů a mříže, takže se to k útěku využít nedalo. Navíc tam seděli ti dva hřebci, kteří by si pravděpodobně něčeho všimli, kdybych se je snažila přelézt. 
Usoudila jsem, že to nemá cenu a sedla jsem si na bobek.
Přála jsem si, abych usnula a až bych se probudila, bylo by všechno jako dřív a mojí jedinou starostí bylo to, jak se vyhnout ostatním poníkům. Tedy kromě Cure, to se musí nechat.
Jenže nic takového se nestalo. Pořád jsem seděla v tomhle divném autě a kdykoli jsem zavřela oči, viděla Noteino tělo.
Tak jsem je radši nezavírala a až do chvíle, kdy jsme zastavili bezmyšlenkovitě hleděla před sebe a snažila se na nic nemyslet.
Ale pořád jsem slyšela, jak mrtvá s duněním dopadá na zem a zbraň jí vypadává z ruky.
Cítila jsem zpětný naráz, když jsem vystřelila.
Zabila jsem ji...