Life is Strange - Blue Angel [AmberPrice]

Tři nábojnice

I přes okolnosti máma trvala na tom, abych do školy na druhý den šla. Super. Naštěstí, Rachel byla do až konce týdne suspendována a tak se mi podařilo vyhnout se jí. Bohužel, dnes je Pátek, což znamená poslední den bez ní. To však neplatí pro Steph. Ta za mnou celý týden chodila a opakovala, jak moc jí to mrzí. Žádná její omluva natož výmluva, však nedokázala smazat její činy. Zablokovala jsem si její číslo, jelikož bych to takhle dál nezvládla. Bolí mě, i když jí jenom zahlédnu na chodbě. Vědění toho, že ona je ta, co všechno zničila, trhá mé srdce na kusy.

Ale není to tak, že bych jí obviňovala za všechno, Rachel viním taky. A samozřejmě nesmím zapomenout na sebe. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že můžu být šťastná navěky? Jak to mohly ostatní vidět, zatímco já to neviděla? Pořád nechápu, co k tomu Rachel vedlo. Své mínění o ní jsem neměla nikdy měnit. Nemyslím si, že své city předstírala, alespoň ne všechny. Ale spíš mě zajímá, co jsem udělala špatně já? Možná, že byla naštvaná kvůli tomu, že jsem s ní chtěla trávit veškerý čas. Pořád jsem byla s ní.

Myslíte si, že mě Rachel neotravovala - špatně. Téměř nepřetržitě mi psala. Omlouvala se, říkala, jak moc jí to mrzí a, že neví, co to do ní vjelo. Chtěla si se mnou promluvit, ale já jí ignorovala. Potřebuju čas, abych si všechno nějak přebrala a pokusila se s tím, alespoň trochu vyrovnat. Jelikož teď nejsem nic víc než jen troska. Zas. Nezablokovala jsem si její číslo. Prostě jsem nemohla. Je divný jak velkou moc nade mnou má i přesto, jak moc mi ublížila. Když týden uběhl a další započal, nemohla jsem už Rachel nadále přehlížet. I přes její moc nade mnou jsem se tak rozhodla sama. V tom je ona dobrá ovlivňovat lidi, je lev a taky má docela svaly, tudíž by pro ni nebyl problém zavřít mě do skříňky, kdyby si se mnou chtěla promluvit. Ani bych se jí nebránila, nemělo by to cenu.

Z mých myšlenek mě vytrhl hlas, Steph, co stála vedle mě. Bleskově jsem jí odvětila: „Jdi mi z cesty." Bez dalších slov jsem se zvedla chystajíc se odejít, ale mě zastavila. „Ne, Chloe. Ne dokud ti osobně nepovím jak moc mě to mr-" – „Jak moc tě to mrzí? Jo, na tohle jsi měla myslet předtím, než si se vyspala s Rachel. A vsadím se, že by si ani žádnou lítost necítila, kdybych vás nepřerušila. Vsadím se, že byste se mi to ani nechystaly říct. Prostě mi jdi cesty." Steph, se smutně podívala do země. Věděla, že mám pravdu. Ustoupila stranou. „Oh, Steph, mám jednu otázku?" – „A-ano?" – „Jak sem tě k sakru mohla nechat, pomoct mi s tím piknikem?" – „Chloe, říkám ti, že jsem takový záměr neměla." - „Takže si mi jenom chtěl ublížit?" – „Ne, to není to, co jsem chtěla říct." Podívala se do země, aby se vyhnula mým očím. „Jo, správně." Řekla jsem, když jsem procházela kolem ní. Ještě jsem si pro sebe zamumlala „děvko."

Ale může mi někdo říct proč už ani nejsem schopná poznat, že brečím? Nejspíš bych to ani nepoznala, kdybych v puse neucítila slanou chuť svých slz. Sjela jsem po skřínce na zem a hlavu jsem si schovala mezi kolena. Nevěděla jsem, zda je to moje skříňka vlastně mě to ani nezajímalo. Prostě jsem seděla a brečela. Ignorovala jsem zvonek oznamující začátek další hodiny.

„Nemůžu se na tebe takhle dívat." Zpozorněla jsem. Kdo to kurva sedí vedle mě? Přes mé skleněné oči mi chvíli trvalo, než jsem zjistila, kdo to je. Byl to Eliot. „Proč se o mě pořád ještě zajímáš? Po tom všem co jsem ti způsobila." - „Protože jsi to ty." Věnoval mi malý úsměv. „Kvůli mně si se cítil jako blb. Hádám, že tohle je moje karma, huh?" – „Jo možná." Povzdech si a nechal svou ruku spadnout kolem mých ramen. Nechala jsem ho. Nepřipadlo mi to jako „Snažím se tě sbalit", ale spíš jako „Jsem tady." „Eliote?" zeptala jsem se ho po chvilce. „Hm" – „Proč nejsi ve třídě? Budeš chybět na nějakém důležitém předmětu nebo tak něčem." – „To nevadí. Ale myslím, že to není otázka na, kterou si se chtěla zeptat." Na chvilku jsem se zamyslela. „No, co bych měla udělat? Myslím, mám si s ní promluvit. Nevím, co mám udělat." Podíval se ke stropu a zamyslel se. „Nevím. Jediné co ti teď můžu říct je, nenech jí získat si tě zpátky. Nebo, alespoň ne tak snadno. Musí pro tebe bojovat, aby ti dokázala, že jí to skutečně mrzí. No a za nějaký čas se budeš muset sama rozhodnout, zda ji dáš další šanci či ne." Eliot, se pomalu zvedl ze země. „Budu muset jít. Tak se zatím měj." – „Eliote? Děkuju." Jednoduše přikývl a odešel do třídy. Po rozhovoru se Eliotem jsem se cítila už trochu líp. Ale i tak to mé myšlenky nezměnilo úplně.

Takže už si můžu připnout na svůj přívěšek tu třetí nábojnici. Nezáleží, zda se Rachel vrátí do mého života či ne. Ztratila jsem jí jednou a to stačí.

KOREKCE PROVEDENA 10.12 2020