Life is Strange - Blue Angel [AmberPrice]

V jiném světě

Spát na tomhle rozpadajícím se gauči teda rozhodně nepůjde. Celou noc mě po, celém těle něco tlačilo, mačkalo, píchalo. Opakovaně jsem se budila a ke všemu mě teď záda bolej jako čert. Zkoušela jsem to rozhýbat či protáhnout, ale to bolelo ještě víc. Přesto se Rachel nejspíš spí dobře, neboť pořád ještě chrní, budu jí muset vzbudit.

„Rach, jsi vzhůru?" Jediné co se ozvalo, bylo dlouhé: „Ehmmmm" Takže asi ne. Musím domů promluvit si s mámou. „Rach, no tak vstávej. Musím jít." Pomalu otevřela oči a zamumlala. „Proč?" Zívnula na mně a následně si přiložila ruku na ústa. „Zaprvé, musím si promluvit s mámou o nějaké matraci, neboť na týhle věci, která kdysi dávnou byla gaučem, já už nikdy nespím. Taky by bylo fajn se takhle po ránu opláchnout a třeba i něco schramstnout." Pronesla jsem a opřela se o modré futro. „No dobře tak jdeme." Pronesla otráveně, ale přece jen se zvedla. Ještě jsem jí vyprovodila domů a pak rovnou zamířila k sobě. Dalšího spicha máme u mě. Někdy odpoledne, až to vyřídím s máti.

Sotva jsem zavřela dveře, máma po mě doslova skočila a pevně mě objala. „Chloe, příště bys mohla třeba napsat, že nepřijdeš domů!" Pronesla káravě, ale šťastně zároveň. V duchu jsem si nafackovala. Sakra já věděla, že jsem na něco zapomněla. Stejně by to bylo k ničemu. Můj telefon se už dávno vybil. „Jo, za to se omlouvám. Přespala jsem s Rachel na skládce za městem. Jo a mohla bych si vzít tu starou matraci? Hodila by se nám do našeho úkrytu na skládce." Máma se zhrozila. „Probůh na jaký skládce? No, ale co... Jsi už dost stará, aby si věděla co je pro tebe dobrý. Matraci si klidně vezmi." Odvětila o něco klidněji. „A o jaké Rachel se to bavíme? Nějaká tvá nová kamarádka." Jemně jsem přikývla a otočila jsem se ke schodům. „Počkej. To mi o ní ani nic nepovíš?" – „Jéžiš. Jmenuje se Rachel Amberová a znám jí dva dny, takže o ní toho sama pomalu nic víc nevím. Navíc tu máme odpoledne sraz, takže si jí sama přeměříš." Vychrlila jsem na mámu a vyběhla schodiště. Zapadla jsem do koupelny, hodila si rychlou sprchu a vyčistila si zuby.

Po chvíli jsem byla připravená, takže jsem napsala Rachel, že až bude moci přijít, ať přijde. Máma se skutečně těšila na to, až ji pozná. Nedivím se jí. Přes dva roky jsem si k nám nikoho nepřivedla.

Projížděla jsem sociální sítě hledajíc nějaké nové drby ze školy. Ne že by mě to zajímalo, ale měla jsem dlouhou chvíli a potřebovala jsem nějak zabít čas, jelikož až Rach dorazí je tu něco co jí musím říct a už teď se z toho klepu. Najednou zazvonil zvonek od dveří. Vyběhla jsem z pokoje šikovně, se, sklouzla po zábradlí. Chtěla jsem to stihnout dřív, než máma, ale ona to moc dobře věděla a tak celou tu dobu hlídkovala. „Moc ráda tě poznávám Rachel, můžeš mi říkat Joyce. Paní Pricová zní, jako kdyby mi bylo šedesát." Pronesla, sotva jsem doběhla vedle ní. „Samozřejmě, Joyce. Taky vás ráda poznávám. A vypadáte nanejvýše na pětadvacet." Zamrkala na mámu. „Chloe, tady Rachel, je, vážně skvěla. Prosím drž se jí." Obě dvě se zasmály. Já se jen tak pousmála a dodala: „Než tu začnete klábosit o starejch dobrejch čase, můžu si jí na chvilku vypůjčit?" optala jsem se a chytila se za zábradlí. „Jasně, že můžeš." Odvětila máma se smíchem. „Ď." Chytila jsem Rachel za ruku a odtáhla jí do pokoje. I přestože jsem se to snažila maskovat, co nejlépe to šlo, má nervozita začala vyplouvat na povrch. Teď mi držte palce.

Sotva se zabouchly dveře, dívka pronesla: „Tak, už jsi přišla na to, čím tě přesvědčím?" Zmateně jsem na ní pohlédla, ale jelikož jsem na to během neustálého nočního buzení přišla, plaše jsem přikývla na souhlas. „No tak povídej! Co by to mělo být?" Chytila mě za ruce. Její dotek mě ještě vyvedl z míry. No tak musím se vzchopit! Snažila jsem se uklidnit, ale marně. „Dobře. Jako první, ti ale chci něco říct." Odmlčela jsem se. „I přestože se známe teprve pár dní, už jsi mi stihla přirůst k srdci." Poslouchala. „Podobný pocit, jako když jsem s tebou, jsem nikdy neměla. Nevím, ale je to něco uvnitř mě.... Co mě dělá neskonale šťastnou kdykoli si v mé přítomnosti." Vypadala, že mi rozumí. Stále mi naslouchala a já odmítala pustit její ruce, dokud jí to nepovím. Byla to jediná věc, co mi pomáhala v tom se tu před ní nezhroutit. „To, co se snažím říct. Ta věc, která mě má přesvědčit, je...." Poslední slovo mi uvízlo na jazyku. Rachel chtěla, abych pokračovala, ale já to nedokázala. „Já..." Přiblížila jsem se k její tváři, ale něco mi pořád bránilo v tom, to říct nebo udělat. Znovu jsem je naklonila. „Oh..." hlesla.

Dívka pustila mé ruce a pohladila mne po klepajících se tvářích. Následně se přiblížila blíž. Jednu ruku zezadu obmotala kolem mého krku a druhou mne stále hladila po tváři. „Chloe, doufám, že tě přesvědčím." Šeptla těsně předtím, než spojila naše rty. Náhle, jako bych se přenesla do jiného světa. Vzduch kolen nás zhoustnul. Náš tep, stejně jako vše kole se zpomalilo. Rachel, mě mírně kousla do rtu, což ve mně vyvolalo totální explozi všech pocitů, které ve mně její vůně, dotek a rty doteď hromadily. Mé rty začaly spolupracovat s těmi jejími. Zcela jsem se jí oddala a nechala se vést jejími pohyby. Trvalo to nekonečně dlouho, ale zároveň to byl, jen zlomek vteřiny než se ode mne pomaličku odtáhla.

„To bylo... hella neuvěřitelný." Hlesla jsem tiše. „Tak, co přesvědčila tě?" Optala se šeptem. Já nedokázala nic jiného než jen přikývnout. „Vidím na tobě, že ti to nestačilo." Hlesla a znovu se ke mně přitáhla a začala mne jemně líbat. Musela jsem tu hru hrát s ní. Trvalo dobrých několik minut, než mi dovolila se odtáhnout. „Doufám, že už jsi pochopila, že mé city, k tobě jsou větší, než jen obyčejné kamarádství." Dodala.

KOREKCE PROVEDENA 12.11