Life is Strange - Blue Angel [AmberPrice]

Moc

Dnes je ten den, ze kterého mám celý týden strach. Pondělí. Štve mě to a hodně. Nestačí, že mi škola vadí celkově, ale dnes už se Rachel objeví ve škole. Zatáhnutí bylo nemožné. Máma řekla Davidovi nejen, aby mě odvezl, ale taky aby mě doprovodil až ke školním dveřím. Takže není žádná šance jak se nepozorovaně vypařit. I přesto, že mě to štve, máma má pravdu. Nemůžu utíkat napořád. Myslím, že jsem si minulý týden vedla dobře, ale dnes už se musím svým problémům postavit čelem.

Tak jsem se přinutila vylézt z postele, připravit si věci do školy a srovnat se s tím, že mě David poveze do školy. Jakmile jsem dokouřila svou cigaretu, otevřela jsem dveře spolujezdce a v tichosti si sedla na sedadlo. David ani nezkoušel na mě mluvit, hádám, že ví, jaké jsem to v posledních dnech měla. Když jsme, dorazili ke škole, David se už chystal vylézt z auta, ale já ho zastavila. „Myslím, že cestu najdu sama. Vím, že ti máma řekla, aby si mě doprovodil až ke dveřím, ale já chápu, že od svých problémů neuteču. Můžeš v klidu jet domů. Pokud mi nevěříš, tak klidně řekni mámě, ať zavolá do školy, jestli tam jsem nebo ne." Jednoduše přikývl a odjel pryč.

Skvělé. Zatím po ní není ani stopy. Zhluboka jsem se nedechla a vydala se vstříc svému osudu. Cestou jsem se rychle zastavila ve své skřínce pro knížky na nadcházející hodinu. Zahlédla jsem Skipa, postávajícího na chodbě. Miluju toho chlapa, je tak roztomilý. Není důvod ho nemít rád. Baví se se studenty a dokonce je i v kapele. Myslím, že se jmenují Pisshead. Slyšela jsem pár jejich písniček a jsou vážně dobrý. Dokonce někdy naschvál přehlídne nějaký ten přestupek, bez Wellsova vědomí samo sebou. Jednou mě přistihnul při kouření trávy a místo toho aby se se mnou táhnul řediteli, mě nechal dokouřit a pak odejít jakoby se nic nestalo. Myslím, že kdybych mu tenkrát nabídla, dal by si se mnou. Vážně v pohodě a zábavnej týpek.

Taky jsem zahládla Viktorii, jak jde venčit svoje dvě štěňata. Malý uštěkaný křečky. Ne, že bych neměla ráda psy, ale ty její ukňučený pudly nebo co to je, fakt nemusím.

Pak jsem zaslechla konverzaci probíhající kousek ode mě. Byla jsem schovaná za rohem, takže jsem mohla v klidu poslouchat bez toho, aby mě dotyční viděli. Byla to Steph s Eliotem. „Ty víš, že jsem to nechtěla udělat, že jo?" – „Ale přesto si to udělala. A neříkej, že se ti to nelíbilo." – „Vždyť nic nebylo. Přestaly jsme, když nás přistihla nic víc. Žádné city, nic. Ach, cítím se tak špatně." Bohužel začalo zvonit a tak jsem zbytek jejich rozhovoru nedoposlechla.

Eliot, je do toho všeho taky nějak zapletený? To mě přivádí na myšlenku, že jsem ještě neviděla Rachel. Raději jsem zamířila na první hodinu. Ve třídě jsem zaplula na své obvyklé místo u okna. Zavibroval mi mobil. Byla to, Rachel. Jak jinak. „Přestávka. Sejdeme se u skříněk." Ugh, a je to tady. Divný, že se ani neobtěžuje napsat mi trošku normálněji. Ale asi na mě musí být pořádně naštvaná, po co jsem jí celý týden ignorovala. Ano měla jsem k tomu důvod, ale.... Co už.

Přestávka se blížila a má nervozita se rapidně stupňovala. Jedna část mě si s ní chtěla promluvit, ale ta druhá zase nechtěla. Začínám vát vážně nervózní. Je to jako když jsme se poprvé potkaly po koncertu Firewalku. Začínají se mi potit dlaně. OK, musíš se uklidnit, Pricová. Nenech se vyvézt z míry. To poslední, co chceš, je aby tě takhle viděla. Ozval se zvonek oznamující začátek přestávky. Jdeme na to.

Opřela jsem se o skříňku, ze strachu, že bych snad omdlela. Byla jsem vážně dost vynervovaná. Ruce jsem zastrčila hluboko do kapes. Už jsem se chystala otočit či dokonce odejít, ale pak jsem ji zahlédla. Ona mě taky. Odchod už nepřicházel v úvahu. Klid. Zůstala jsem opřena o skříňku a čekala.

„Ahoj." Řekla svým obvyklým klidným hlasem. „Uh, ahoj." Zaznělo ode mě. Můj cíl během této konverzace je nenechat se pohltit svými city a neskočit jí do náruče jako by se nic nestalo. Nesmím být tak blbá a hlavně být klidná. „Tak chceš si teda promluvit?" Pronesla jsem po chvilce trapného ticha. „Ano. Podívej, Chloe. Omlouvám se za všechno, co jsem udělala. Chybíš mi." – „Nevypadalo to tak, když sis to rozdala se Steph." Vycenila zuby. „Je tu důvod proč jsem udělala, co jsem udělala." – „Tak mi ho řekni." Podívala se na mě jaksi smutně. „Přála bych si ti to říct. Ale nemůžu." Odvětila ledově. „Proč ne?" – „Prostě ti to nemůžu říct, dobře? Možná někdy ano, ale teď ne." Začínal se ve mně hromadit vztek. „Tak k čemu vůbec tenhle rozhovor byl? Myslela jsem, že mi třeba vysvětlíš své činy, ale místo toho tu meleš akorát nesmysly." – „Chybíš mi, to je všechno, co ti chci říct. Nechci vedle sebe po probuzení po zbytek života mít Steph, ale chci tam mít tebe. Daly jsme si slib, že odtud společně utečeme. Ten pořád platí." Povzdechla jsem si ze zklamání. „Stále mi dlužíš vysvětlení. Jinak nemám důvod odpouštět ti." – „Dobrá... Přinutila jsi mě udělat to. Jen tě chci předem varovat, že bychom se mohly dostat do vážných problémů. Uvidíme se příští přestávku, Chloe. Musím ještě něco zařídit, ale slibuju. Dostaneš své vysvětlení." Přikývla jsem a už, už se měla k odchodu, když tu jsem byla přirazena ke skřínce.

Na okamžik jsem netušila, co se to stalo pak jsem, ale otevřela oči. Byla to Rachel, co mě přirazila ke skřínce. Její ruce mi pevně svíraly ramena. Podívala jsem se jí do očí. Spatřila jsem v nich moc, kterou nade mnou má. Doslova jsme se propichovaly pohledy. Ani jedna z nás v ten moment nedokázala uhnout pohledem. Klidně by mě mohla políbit a já bych neměla sílu odporovat jí. V jednu chvíli jsem v jejích očích viděla lásku a touhu, která je tam vždy když se na mě dívá. Ale i přesto tam byl také smutek. No a pak odešla. Odkašlala si a pak bez dalších slov odešla. Nesnáším tu moc, co nade mnou má.

Když jsem se po chvilce trochu vzpamatovala, vydala jsem se na další hodinu. Tu pravděpodobně strávím přemýšlením o tom, co se právě událo. Taky se pokusím nějak si představit průběh další přestávky.

A přesně to jsem udělala. Během hodiny jsem si na papír sepsala několik svých teorií o průběhu další přestávky. Celou hodinu jsem tak strávila ve svých myšlenkách. Eliot, do toho byl očividně taky nějak zapleten. Spolu se Steph, Rachel a kým dál? A co, Rachel myslela tím, že bychom se mohly dostat do problémů. Celá tahle situace je tak moc zkurvená. Málem se mi podařilo, přeslechnout zvonění, ale když jsem si nakonec všimla, že jsem ve třídě zůstala sama, spakovala jsem si své věci a vyšla ke skříňkám.

Opětovně čekám u skříněk. Moje pocity jsou momentálně dost smíšené. Na jednu stranu netuším, co čekat a na druhou se mi hlavou honila spousta přihlouplých teorií. Mé pocity nezlepšila blížící, se Rachel a Steph.

„Ahoj, Chloe." Pozdravila mě, malá hnědovláska. „Rachel už to takhle nezvládá a já ji za to nechci nějak obviňovat. Udělaly jsme spoustu hloupostí a chyb. Láme mi srdce vidět vás obě takhle smutné. I když jsem dřív měla o Rachel zájem, už tomu tak není, vážně ne. A nejradši bych sama sebe upálila při pomyšlení, že já můžu za to, že co se mezi vámi stalo. Že jsem všechno zničila." Pokračovala ve vysvětlování. „Rachel, ti všechno řekne. Už jsme to spolu probraly a přesto, že to pro mě nemusí dopadnout moc dobře, chci, aby to udělala. Tohle je o vás dvou, ne o mě." – „Tak o co tu do prdele jde? Dostane se mi už nějakých odpovědí?"

Přestože to nakonec nebylo tak moc v prdeli, jak jsem si myslela, stále – Co to kurva!?

KOREKCE PROVEDENA 10.12 2020