Life is Strange - Blue Angel [AmberPrice]

Narozky

Probudila mě, Rach. Bylo by dokonalé, kdyby to udělala stejně jako včera, ale namísto toho se mnou začala třást, jako kdybych snad byla mrtvá. Doslova na mě skákala. „Slez ze mě, já se chci vyspat. Prosím, zlato." – „Nope. Vstávej. Máš narozeniny." Naštvaně jsem zavrčela. „Ale no tak, nebuď hned naštvaná. Honem vstávej." Nebyla šance, že by mě nechala spát, jelikož se umanula mě z postele doslova vytáhnout. „Ok, ok už se zvedám." Pronesla jsem a odhrnula ze sebe přikrývku.

Když jsem se vyhrabala z postele, Rachel si mě přitáhla do vášnivého polibku a poté se opřela čelem o to mé. „Všechno nejlepší, krásko." – „Děkuju." Usmála jsem se. „No, když už máš ty narozeniny, tak ti přinesu snídani do postele." – „A není už náhodnou 12?" Rachel, se zasmála. „Nope, je teprve 6." – „K sakru. Já si říkala, že to bylo nějaký krátký. Přijde mi, jako kdybych vůbec nespala." – „Jo vypadáš na to." Vyplázla jsem na ní jazyk a ona následně odešla z pokoje. Tak a teď mi prosím řekněte, proč jsem vlastně musela vstávat? No zatím si zalezu zpátky do postele. Bude jí to chvilku trvat, než se vrátí.

O chvíli později se otevřely dveře a v nich stála, Rachel s tácem a dvěma hrníčky, pravděpodobně s kávou, vzhledem k vůni, která se roznesla do místnosti. Tousty ve tvaru srdíček. Ooo, to je tak roztomilý. „Tady je vaše snídaně, veličenstvo." Uklonila se, jakmile jsem si od ní převzala tác. „Přestaň tady šaškovat a polez ke mně." Pronesla jsem se smíchem. „Jak vaše výsost přikazuje." Neuvěřitelný. Zatímco jsem se cpala tousty, zahlédla jsem, jak se čím dál víc usmívá. „Co pak?" – „Nic, jen že pro tebe mám dárek." – „Narozeninové milování?" – „Uhmm, nope. To bude až večer." – „Ale no tak. Ty víš, jak nerada čekám." – „Věř, že já to mám mnohem těžší. Už týden to před tebou úspěšně skrývám a nerada bych pokazila překvapení, přestože si tvou reakci dokážu celkem dobře představit." – „Necítím se o nic líp." - „To ti taky pomoct nemělo." Mrkla na mě. K sakru. „Asi by bylo dobrý, kdybych se dneska ukázala doma. Jestli to neva?" - „Ne vůbec určitě se tam zastav, ale pak honem ke mně." Dodala nakonec. Po té, co jsme se dokecaly a připravily se, jsme zamířily do školy. Už se nemůžu dočkat dne, kdy z díry zvané Blackwell vypadneme. Kupodivu mi docela dost lidí pogratulovalo k narozeninám. Na tak velkou pozornost vážně nejsem zvyklá.

Po škole se naše cesty rozdělily. Už jenom pár hodin do toho "velkého překvapení." Ale teď musím navštívit mamku. Sotva jsem otevřela dveře, mě mamka sevřela ve vřelém objetí. „Všechno nejlepší, holčičko." – „Děkuju, mami." – „Něco jsem ti koupila. Není to nic velkého, ale myslím, že se ti to bude líbit. Je to na stole."

Ani na okamžik jsem neváhala a vyrazila do obýváku. V momentě kdy jsem spatřila co je na stole, otočila jsem se na mámu se zmateným výrazem ve tváři. Byla to kniha. Ne však ledajaká, byl to občanský zákoník. A hned vedle ležela učebnice matematiky. „Mami, co to má jako být?" – „Matematika a zákoník." – „Ano, to vidím." – „Neboj, v pravý čas se vše objasní." – „Neříkej mi, že to je nějak spojené s tím dárkem od, Rachel." Pronesla jsem zmateně. „Jestli to chceš slyšet: Ne není to nijak spojené s tím jejím dárkem. Ale to je lež." – „Vy mě vážně jednou přivedete do hrobu." – „Asi to tak bude, ale myslím, že už by si měla jít. Vidím, že jsi docela zvědavá, co Rachel vymyslela." Odvětila s upřímným zachichotáním. „Jo to jsem." Na rozloučenou jsem se s ní ještě objala a pak upalovala do auta. Hurá za, Rach!!

Hádám, že se mi podařilo překonat můj doposud nejrychlejší rekord, cesty k Racheliinému domu. Tři minuty a něco málo před dvacet sekund. Příště to zvládnu pod dvacet. Zazvonila jsem. Otevřela mi, Rose. „No není to naše oslavenkyně, jen pojď dál, Chloe a všechno nejlepší." – „Moc děkuju, Rose. Nejsem zvyklá dostávat tak moc blahopřání." Rose, se usmála. „Chápu. Rachel je u sebe, ale za chvíli se k nám připojí. Mezitím se můžeš jít posadit, jídlo už by mělo být hotové." - „Dobrá."