Life is Strange - Blue Angel [AmberPrice]

Max

I přes nehorázně luxusní události dne minulého, dnešní ráno stálo zatraceně za prd. Celý den si kladu otázku, proč? Co se děje, že jsem bez nálady. Snažím se to co nejvíc zamaskovat, aby mě Rachel nevyslýchala. Tahle pochmurnost na mě přišla už zpočátku dne, ale během nudy ve škole, se ještě zhoršila. Momentálně jdu domů vzít nějaké věci a pak opětovně mířím za Rachel. Její rodiče mají konečně čas na to mě poznat. Prý budeme mít večeři a budeme se bavit, Bůh ví o čem. Vlastně mi to ani nějak nevadí. Hlavně jsem zvědavá, jak se večer bude vyvíjet. O jejích rodičích nevím vůbec nic, snad jen to, že její táta je okresní advokát. Už teď si myslím, že to bude kretén, ale nechci soudit předčasně. No když to nepůjde, tak dobře, jak by mělo, tak hej, pořád jsem její holka, ne? Náš vztah je vážně skvělý, když nad tím takhle přemýšlím. Bavíme se spolu o našich problémech, každá chvilka s ní mě naplňuje pocitem bezpečí a štěstí. Ale stejně nechci, aby se mě dnes ptala, co mě trápí. Vlastně na to ani nemám odpověď a nemůžu jí lhát s tím, že je to kvůli tátovi. Pořád to na něj tahle shazovat nebudu.

Vstoupila jsem do svého pokoje s úmyslem najít něco, co si dnes večer vezmu na sebe. Normálně mi je ukradený co si lidi myslí o mém stylu. Jsem punkerka a tak to kurva je. Ale dneska večer chci vypadat k světu a udělat na Amberovy dobrý dojem. Lidé odsuzují až příliš rychle na to, abych si mohla dovolit zapůsobit na její rodiče špatně. Prohrábla jsem svoje šuplíky a našla docela pěkný tričko„. Snad bude stačit. Vršek jsem doplnila koženou bundou. Na nohy jsem si natáhla, co nejméně roztrhané silonky a tmavě rudou kratší sukni. Ale stále si nejsem jistá s výběrem mích bot. Po chvilce přemítání jsem si řekla, že je to vlastně úplně fuk a šáhla po červeným converskách. Svoje vlasy jsem si nějak zvlášť neupravovala, pouze jsem si je vykartáčovala a navoněla jsem se nějakým levným parfémem, co jsem našla v pokoji. Prohlédla jsem se v zrcadle a musím říct, že jsem vypadala celkem k světu. No tak snad můžu vyrazit. Sebrala jsem ze stolu šrajtofli, klíče od domu, krabičku cigaret a vyrazila.

„Chloe?" uslyšela jsem mámu ptát se z kuchyně. „Ano, to jsem já." – „Mohla by – oh, pane jo! Už si ani nepamatuju, kdy ses naposledy takhle vyparádila." Já bych věděla, na tátův pohřeb. Pomyslela jsem si „Co máš v plánu? Jdete s Rachel někam na večeři?" – „Nope, ale jsi blízko. Jdu na večeři k Rachel a budou tam i její rodiče. Chtějí mě poznat a já zase nechci udělat špatný první dojem." Mamka přikývla. „No tak na co si se chtěla zeptat?" Prohodila jsem a rozpačitě se opřela o kuchyňskou linku. „Jenom jestli bys mohla vynést odpadky, až půjdeš." – „David tu není, takže není co odnášet." Zamumlala jsem si pro sebe. „Co jsi říkala?" –„Nic, nic. Jasně odnesu je." Pronesla jsem s úsměvem. „Dobře, bav se a pozdravuj ode mě Rachel." – „Budu. Díky, mami." Sebrala jsem ze země pytel a vynesla ho ven. Následně jsem naskočila, na svůj skate a vyrazila. Abych zakryla zápach cigaret, dala jsem si mentolovou žvejku. I přesto, že snad všechno půjde dnes hladce, nervíky mi už pracujou. Nálada se mi sice o něco zlepšila, ale ideální to taky není. No rozhodně nemám v plánu dělat nějaký scény, takže se hold budu muset krapet k usmívání přinutit.

Cesta mi zabrala necelých dvacet minut. Do prdele, proč jsem tak nervózní. Opakovala jsem si a seskočila se skatu. Prkno jsem opřela vedle vchodových dveří a zkusila se pochlapit. LOL. Není to jako, že bych tu byla poprvé nebo něco. Jen je to prostě nezvyk, dělat ze sebe slušňačku. Zhluboka jsem se nadechla a stiskla tlačítko zvonku. Naštěstí mi otevřela, Rachel a hned jsem od ní dostala pusu na rty. Gestem mi naznačila, ať vejdu. Uposlechla jsem a s úsměvem na tváři vešla do vily. Jako další mě přivítala její máma. „Ty musíš být Chloe, Rachel nám toho o tobě tolik vyprávěla. Jenom v dobrém samozřejmě. Já jsem Rose." Zaskočilo mě, když zcela ignorovala mou napřaženou ruku a namísto toho mě rovnou objala. První dojem, fajn, hádám? „Vy dvě zatím můžete jít nahoru. Večeře bude hotová tak za půl hodinky. James, by měl dorazit zhruba za 10. Omluv to zpoždění, došlo nám mlíko." Pronesla se vřelým úsměvem „Dám vám vědět, až bude večeře hotová." Jednoduše jsme přikývly a já následovala Rachel nahoru do jejího pokoje.

„Tvoje mamka vypadá fajn." Prohlásila jsem. „Že jo? Mám jí ráda. Ale jedna věc se jí musím vážně nechat, když dojde na hádky, tak nemá konkurenci. Ať už je to se mnou nebo s tátou." Pousmála jsem se. „Asi mi nezbývá než dát na tvoji radu. Hádám, že s tebou to bude obdobně. Hádku s tebou by nepřežil nikdo vážně." Dívka se posadila na postel. „No to nemůžu potvrdit, ale ani vyvrátit. I když asi máš pravdu." Obě jsme se začaly smát. Ale pak jsem se najednou zastavila. Z ničeho nic mě pohltila vlna smutku. „Tvůj úsměv se nikdy nevytratil tak rychle. Je všechno v pořádku? Už po škole ses mi zdála nějaké přešlá." Zeptala se starostlivě a přistoupila ke mně. Kurva. Čas na můj plán. „Jo jasně. Všechno je v pohodě." Ujistila jsem jí. „Hovadina. Poznám, když lidi lžou. Ty nejsi výjimka." Jo všichni lžou, bez výjimky. To vím. „To neřeš, vážně." – „Chloe, o co jde?" Bože tahle holka. „Mám-li být upřímná. Nevím. Už po škole mi bylo na nic a ten pocit stále přetrvává." – „Hmmm.... možná nějaké špatné známky? – „Ne, moc dobře víš, že moje známky mi jsou ukradený." Odvětila jsem jí hbytě. „Není to kvůli tátovi?" Ptala se dál. „Ani to. Neměla jsem noční můry už několik dní, takže nope." – „Ok tak to je dobře. Doufám, že to není kvůli tomu, že bys zapomněla popřát Eliotovi k jeho narozeninám. Eh, teď nevím kolik mu bylo..." Najednou mi to došlo. Max měla včera narozeniny. Pootevřela jsem pusu, když mi to docvaklo. „Oh prosím. Neříkej mi, že je to kvůli Eliotovi." –„Ne ty moulo. O něj se nezajímám. Je leda tak mou osinou v prdeli. Ale vážně. Zapomněla jsem na něčí narozeniny. Maxiiny narozeniny."

Můj obličej posmutněl. Náhle se mi začaly vybavovat všechny vzpomínky na ní, které jsem se snažila tak dlouho a tak usilovně zapomenout. Proč jsou někteří lidé takový zbabělci, kteří nedokáží ani říct někomu důvod proč se na něj vykašlali. Jediné co chci, je porozumět tomu. „Už dřív si mi o ní něco málo řekla. Ale teď mi pověz, jaká byla, jak dlouho jste se znaly, prostě všechno." Ucítila jsem její ruku, kterou mě pohladila po zádech.

„Vyrůstaly jsme spolu. Moje máma se s tou její seznámila pár týdnů, co se do Arkádie přistěhovali. Už od prvního okamžiku, bylo jasné, že nás jen tak nic nerozdělí. Chtěly jsme se stát drsňáckými piráty, co hledají poklady a podobný sračky. Ona byla, nebo je, já ani nevím proč, blázen do focení. Nikdy neopustila můj dům bez toho, aby si neudělala alespoň jednu fotku. Můj táta ji naučil všechno ohledně foťáků. Jednou přišla s tím, že se budou stěhovat do Seattlu. Že prý její táta si tam našel líp placenou práci. No a tak se museli přestěhovat. Bylo to jeden týden po tom, co můj táta zemřel. „Hej nic se neděje. Jsme zkurveně nerozdělitelný, jsme zkurvený nejlepší kámošky." Opakovala mi. Naše dopisování pokračovalo, ale jenom několik týdnů. Pak najednou přestala a nic nepomáhalo. Volání, psaní, nic. Prostě se na mě vykašlala, bezdůvodně. Dokonce ani její rodiče neodpovídali, i když jim psala moje mamka. No tak jsem se na to vykašlala. Stejně by to bylo jenom horší. Jak sama víš, od tý doby to se mnou šlo s kopce. S mým mrtvým tátou a s mojí ne-nejlepší kámoškou, které mě prostě opustila, jsem to dál nezvládala. Takhle se ze mě stala osoba, kterou dnes jsem." Neuvědomila jsem, že brečím, dokud jsem neucítila slanou příchuť v mých ústech. Rachel, mé slzy svým prstem okamžitě stírala a přitáhla si mě blíž k sobě.

„Sakra, Chloe. To muselo být těžké. Nemám ani představu jak moc. Ale jak říkáš. To je cesta jak se z tebe stala osoba, kterou dnes jsi a to nemusíš brát negativně. Zažila si spoustu nejrůznějších sraček, ale to je v pořádku. Jsi úžasná svým vlastním způsobem. Možná, že ne pro každého, ale pro mě určitě" Můj pláč se trošku zmírnil. „Víš, jak mám svůj náhrdelník s náboji." Dívka přikývla. „Ty dvě nábojnice jsou pro dvě nejdůležitější osoby, které jsem v životě ztratila. Jedna pro mého tátu, druhá, pro Max. Můžeš mi slíbit, že nebudu muset přidávat i třetí?" – „Slibuju." Pronesla.

KOREKCE PROVEDENA 2.12 2020