Life is Strange - Blue Angel [AmberPrice]

Světlo

Je to na hovno. Ptáte se co? Život.

Další měsíc a půl utekl jako voda a situace s, Chloe zůstala nezměněná. Popravdě nevím, jak dlouho dokážu takhle pokračovat. Ale zároveň vím, že by mi zlomilo srdce, vidět jí trpět ještě víc. Každý dnem se mi víc a víc vzdaluje. Už je to docela doba, co jsme se naposledy políbily. Začínám, litovat každé příležitosti, kterou jsem měla a nevyužila ji.

Situace s Eliotem se taktéž nezměnila. Nikdo neví, zda je živí, mrtvý nebo kde k sakru je. Cítím se trochu blbě, když říkám, že do školy momentálně chodím ráda. Ne protože by škole měla být nějak zábavná či super, ale je to jediné místo kde si můžu trochu oddychnout. Ty obří kruhy pod mýma očima tam nejsou bezdůvodně. Tohle mě ničí, čím dál tím víc.

Právě teď je, díkybohu, Sobota. Konkrétně 5:00. Není nic neobvyklého, že jsem právě teď vzhůru. Důvod jsou Chloiiné noční můry, které mívá téměř každou noc. Nesnáším, když vidím, jak se třese, převaluje se na posteli. Nejhorší však je, že jí nemůžu, nijak pomoct. Jedna věc se nezměnila, doufám. Stále ji miluju, i přesto, že mě každou noc odstrkuje pryč, když se jí snažím obejmout, aby se uklidnila. Nevím, proč to dělá, ale řekla bych, že to nedělá úmyslně. Alespoň si to myslím.

Z ničeho nic se ozval můj telefon. Kdo mi kurva volá tak brzo ráno? Neznámé číslo. No co už.

„Halo?" promluvila jsem. Volající si nejprve odkašlal a poté promluvil. „Je tohle Rachel Amber?" – „Ano, je. A s kým to mluvím?" – „Lékař, z nemocnice. Nezáleží kdo, nebo kde jsem. Normálně nemám povoleno vám nic sdělit." – „Tak? Co mi chcete říct. Mluvte... prosím." – „Slečno Amberová, váš otec mi za to, že vám to povím, tučný balík peněz a proto také volám. Chci vám říct, že Pan Hampden je naživu." – „Promiňte, co?" Slyšela jsem ho, ale nemohla jsem jeho slovům uvěřit. „Eliot Hampden, je živí." Chtěla jsem ještě něco říct, ale než jsem to stihla, hovor skončil.

Začala jsem se smát a brečet zároveň. Najednou se mi tak strašně moc ulevilo. Chloe, moje šílené chování zatím probudilo.

„Co se děje?" zeptala se. „Nic. Naopak, Chloe. On je naživu." Vzlykla jsem. „Počkat, co?" – „Volal mi nějaký lékař, že můj táta mu zaplatil, aby nám to pověděl." Chloe, dál už nic neříkala. Jen tam seděla, se zavřenýma očima a nejspíš vstřebávala to, co se právě stalo. Po dobrých pěti minutách, co tam takhle mlčky seděla, se z ničeho nic pomaloučku zvedla a objala mě. Z celého srdce.

Během našeho obětí jsem měla oči zavřené, takže jsem nezaregistrovala její rty, co se přisály na ty mé. Když můj mozek začal vstřebávat, zmrzla jsem. Její rty, byly pro mě, tak neznámé, tak daleké. Jakmile si všimla, že na její polibek nikterak nereaguji, prudce se odtáhla.

„Proč si se ode mě odtáhla?" zeptala jsem se s údivem ve tváři. „Protože si nijak nereagovala. Chci říct, že.... Chovala jsem se jak největší kretén na světě a omlouvám se za to. Ty jediná si tu pro mě tu celou tu dobu byla. Přála jsem si ukázat ti nějakou lásku či, alespoň vděk, ale nemohla jsem." – „To-" – „Nech mě to doříct, prosím. Když si se mě tenkrát v autě zeptala, jestli spolu stále chodím, chtěla jsem říct ano. Ale moje pitomá hlava mi to nedovolila. Nebyla jsem sama sebou." – „Ok, Chloe. Sklapni, ty můj hlupáčku. To všechno přece vím. Jediný důvod proč se mnou tvůj polibek nijak nepohnul, je, že protože je to pro mě nezvyk. Po těch všech odmítnutích, mi to připadalo jako sen. Jako, že to není skutečné.

Když jsem domluvila, Chloe sklopila hlavu k zemi, jako kdyby se mi omlouvala za vše, co řekla a udělala. „Pojď, ke mně, kočko." Chytila jsem jí za ruku, přitáhla si jí k sobě a nechala naše rty zapadnout do sebe. Ta láska, které v tom polibku byla, to mi tolik chybělo. Ten hřejivý pocit, její přítomnosti.

Připadalo mi, jako kdyby se nic z toho nestalo a všechno bylo jako za starých časů. Během našeho polibku jsme se jedna druhé koukaly do očí. Ani jedna z nás se nedokázala od druhé odtrhnout. Její oči, úsměv, vůně, láska, to všechno se vrátilo jako blesk z čistého nebe. „Nechci ti kazit náladu, ale už nic dalšího o Eliotovi asi nevíš. I když jsem se zdála duchem mimo, tohle jediné mi vážně vrtalo hlavou." – „Zatím ne, ale to vyřešíme později." – „Alespoň víme, že je na živu." Přikývla jsem.

„Abych odpověděla na tvou otázku. Ano jsme." – „Huh?" – „Spolu." – „Jsem ráda, že si opětovně našla světlo, Pricová." Musela jsem se usmát, než jsem jí opětovně políbila.

KOREKCE PROVEDENA 11.12 2020