Million Reasons

LVI.

Jayson (Neděle, 15.7., 18:38)

◼▪◼  

Jayson seděl u postele své mámy, jak tomu už bylo posledních pár dní. Nic se nezměnilo, všechno zůstávalo stejné, až na něj. Za ty dny, které strávil v nemocnici celý vystresovaný, cítil, jak se jeho celková nálada snižuje. Začal být nepříjemný na Jade i na ostatní členy jeho rodiny, což ho mrzelo nejvíce, ale v tu chvíli, když s nimi mluvil, nebyl čas přemýšlet nad tím, jestli jim to ublíží nebo ne.

   Hlavně ale nechtěl být takový na Codyho. To by si neopustil, ale zároveň se bál, že se to opravdu stane.  Proto mu řekl pravdu, když se sesypal na nemocničních záchodech. A teď kvůli němu Cody nešel do práce a kdo ví, jaké z toho bude mít problémy.

   Ale potřeboval ho. Potřeboval někoho, před kým nemusel předstírat, že je relativně v pořádku. Chtěl se někomu vybrečet na rameno.

   Jeho táta se jel vyspat domů, jelikož pro něj za těch pár dní gauče už nebyly dobré. Rachel s Jade byly někde dole v bufetu na večeři a Eddie musel včera prcovně odjet. Takže když Cody přijel, mohli být alespoň sami.

   "Jayi?"

   Jayson ten tichý, nejistý hlas za sebou poznal okamžitě. Bleskově se na židli otočil a když uviděl, že je to opravdu Cody, vystřelil ze svého místa a v příštích sekundách už stáli zamotaní v sobě. Jayson zadržoval slzy, i když se neviděli asi jen pět dní, ale byl si jistý, že vzhledem k okolnostem to bylo těch nejhorších pět dní jeho života.

   "Děkuju, že jsi přijel," zamumlal Jay. Cody ho nepatrně pohladil po zádech a pak ho od sebe trochu odtáhl.

   "Neděkuj. Měl jsem tady být už dávno."

   Cody přelétl pohledem na Jayovu mámu a jeho výraz se změnil. Jayson si skousl spodní ret, aby se  opět nerozbrečel, protože za poslední dny brečel víc jak za celý svůj život.

   "Je mi to tak líto," zašeptal Cody. Jay nepatrně přikývl, a tak přesměroval jeho pozornost na sebe. "Jak ti je? Ale popravdě."

   Jayson pomalu vydechl. "Jak myslíš?"

   Bolest v Codyho očích byla viditelná a Jayson se v tu chvíli nesnášel za to, že to je kvůli němu. Cody si povzdechl, odložil tašku, kterou měl stále v jedné ruce ke dveřím, a vrátil se k zpátky k Jayovi. Tentokrát ho ale políbil a Jayovi se i přes tu mizernou náladu rozletělo v břiše milion motýlků, protože to bylo jednoduše to, co mu Cody neustále způsoboval.

   Líbal ho docela dlouho, než jejich rty rozpojil a zašeptal: "Všechno mi řekneš. Co se stalo tehdy, co se děje teď. Pokud nechceš, aby jsi do toho spadl jako minule, budeš mi muset věřit a říkat všechno. Jsem tady pro tebe."

   "Já vím," odpověděl Jayson.

   Cody se rozhlédl kolem, až spadl pohledem na sedačku v rohu místnosti, kde Jay většinou spával. "A taky jsem znovu volal Jade. A dneska jedeme spát k vám, jo? Klidně sem můžeme přijet už v šest ráno, ale dneska se vyspíš pořádně."

   Jay po chvíli, kdy zvažoval své možnosti, přikývl a Cody se pousmál. Kdyby mu to navrhl někdo jiný (a to že navrhovalo hodně lidí), pravděpodobně by nikdy nepřikývl, ale jak Cody říkal, bude mu muset věřit a Jayovi přišlo, že už ani on sám neví, co je pro něj dobré.

   "Kdy budeš muset odjet zpátky?" zeptal se Jay. Věděl, že Cody tady nebude moct zůstat nijak dlouho, jinak by mohl přijít o práci, a to Jayson nechtěl dopustit, jelikož kdo ví, jak by pak Cody po škole skončil. Tady měl příležitost jak nikdy.