Cody (Pátek, 7.7., 01:12)
◼▪◼
"Musíš ale usoudit, že ten s těm brýlemi nebyl tak špatný," namítla Tiffany, když se s Codym vraceli z klubu domů. Na Codym doslova visela, jelikož byla tak třikrát víc opilá než on. A čím více panáků měla, tím více kluků vodila ke Codymu za ruku a seznamovala je.
"Ten možná ne," přiznal Cody, "ale viděla jsi jeho vlasy? Více nepřirozenou barvu jsem dlouho neviděl."
Tiff se zastavila. "Pořád si na něco stěžuješ. Už se ti nelíbily náušnice, blonďaté vlasy, tmavé vlasy, přebarvené, moc štíhlý, moc tlustý... jestli chceš kluka bez náušnic, s přírodně světlými hnědými vlasy a s postavou tak akorát, víš, na které dveře máš ťukat."
Cody poraženecky sklonil hlavu. Nevěděl proč, ale odmítl všechny, kteří měli barvu vlasů jinou, než světle hnědou. A když už se jeden objevil, měl v uších tak obří díry, že by se tam vlezla celá zeměkoule. A soudě podle postavy byl taky vybíravý.
Tiffany měla pravdu. S takovou opravdu může jít skočit Jayovi do náruče.
"Mám ho plnou hlavu," bránil se. "Musím na něj zapomenout, ale jsem na něj tak naštvaný. Vidím ho teď prostě všude."
Došli ke komplexu bytů, kde Cody bydlel. Vytáhl klíče, odemkl, pomohl Tiff přes práh a zase zamkl. Kupodivu se mu nemotaly nohy, i když pil také.
"Jsme na tom asi stejně," zamumlala Tiffany. "Přijde mi, že právě stojí na schodech."
Cody se pro sebe usmál, ale Tiff to vědět nemohla, jelikož stál pořád čelem ke dveřím. Když se ale otočil, někdo opravdu na schodech stál. Cody rukou zašmátral na stěně vedle sebe, dokud nenahmatal vypínač. Když rozsvítil, Jaysonovy medové oči se zablýskly.
"Jayi,"oslovil ho Cody tiše. Tiffany na ně hleděla s otevřenou pusou. "Co tady děláš? Jsou tak dvě hodiny ráno."
Jayson před sebe natáhl ruku a podíval se na neexistující hodinky. "Jsi trochu mimo. Je teprve čtvrt na dvě."
"To pořád nevysvětluje to, co děláš v tuto hodinu na schodech," obořil se Cody. "A nejsem mimo. Měl jsem jen pár drinků, takže vím, že se mi nezdáš."
"To jsem taky netvrdil." Jay střelil pohledem po Tiff, která kromě toho, že se udržovala na dvou nohách, nevykazovala žádné známky života. "Čekal jsem na tebe. Potřebuju si s tebou promluvit. Prosím."
Cody si povzdechl. "Myslím, že není ten nejlepší čas. Bolí mě hlava, jdu právě z klubu a-"
"Tak si promluvíme zítra, to je jedno," pokrčil Jayson rameny. "Jen ti chci teď něco říct. Bez vtípků a blbých poznámek, to si nechám na zítřek."
Cody si zastrčil ruce do kapes od bundy. Vyčkával, co z Jaye vypadne a snažil se, aby na jeho obličeji nešly rozpoznat žádné emoce.
Jay si po dramatické pauze odkašlal. "Vážně se omlouvám. Za to, že jsem ti lhal. Že jsem tě tak využil. Je mi to vážně líto. Upřímně."
Cody viděl, jak je Jay napnutý. Jak je nervózní. A i když to od něj možná bylo trochu hnusné, musel se pro sebe uchechtnout. "Dobře, fajn. Nevím, kde se to v tobě vzalo nebo za jakých okolností tě to napadlo, ale fajn. Promluvíme si zítra. Teda spíše už dneska. Až se vyspím."
Jay spokojeně přikývl. Pak se ušklíbl. Samozřejmě, že se ušklíbl. "Jo a mimochodem, sundej si tu čepičku. Nehodí se ti k očím."
Cody si až v tu chvíli uvědomil, že má stále na hlavě narozeninovou čepičku s Elzou, Olafem a obří dvacet jedničkou, kterou mu v klubu někdo vrazil do ruk. Jedna holka nejspíš oslavovala své narozeniny. Cody se začervenal snad po celém těle, strhl si čepičku dolů a chytil Tiffany za paži. Postrčil ji k výtahu.
Jay mu věnoval poslední pohled, když se Cody snažil dostat Tiff, která si najednou vzpomněla, že má strach z výtahu, dovnitř. Pak zasalutoval, mrkl na něj a vyběhl schody nahoru.
Cody přesměroval všechnu pozornost k Tiffany. Ale v hlavě se mu stále dokola přehrávalo to Jayovo mrknutí.
◼▪◼
ČTEŠ
Million Reasons
Roman pour Adolescents"Mám tak milion důvodů tě nemít rád." "Například?" "Máme byty naproti sobě a ty neustále chodíš bez trička." "Neřekl bych, že zrovna to ti vadí."
