Million Reasons

LXV.

Cody (Neděle, 14.10., 15:30)

◼▪◼

Přesně dvacet dní po Jayově odjezdu se Cody rozhodl, že byl čas na videohovor. I když vypadal jak tlustá brambora, protože celé dny nevylézal z bytu a jen jedl. Kdyby ho teď Jayson viděl, možná by ještě zvážil, jak moc ho miluje.

   Miloval.

   O to tady taky šlo. Pro videohovor se nerozhodl jen proto, že by mu Jay chyběl a on ho chtěl vidět. Pořád si totiž myslel, že když ho uvidí, to, jak se usmívá, způsob, kterým si prohrabává vlasy nebo to, jak si skousává ret, když poslouchá Codyho mluvit, že mu to pořád ublíží. Jako vždy, když spolu jen mluvili a on slyšel jeho hlas.

   Cody si sedl na sedačku a na stole otevřel notebook. Za pět minut byl čas, na kterým se s Jayem dohodli po tom, co přestal šílet nad faktem, že chce Cody videohovor.

   Codymu se zdálo zábavné, jak se s rozchodem oba vypořádávali úplně jinak. Jayson musel každý den fungovat na profesionální úrovni, jinak byl v Torontu sám a podle jeho slov trávil všechen čas cvičením a během, aby myslel na něco jiného. A když už nedělal ani to, snažil se Codymu volat. A být s ním ve spojení, což kolikrát nedělo dobře ani jemu, jak mu chyběl.

   Cody se zase ráno probudil, šel na přednášky, vrátil se, jedl a každý druhý den šel do práce. A tiše doufal, že si v práci nevšimnou, jak ztloustl.

   Minutu před domluveným časem se mu modře rozzářila obrazovka se Skypem a objevil se na ní vysmátý obličej Jaysona. Chvíli váhal, než hovor přijmul.

   Jakmile se kamery vzpamatovaly a vše se dalo do pořádku, Cody uviděl po dvaceti dnech Jaysona. A narozdíl od něj Jayson vypadal dokonale. A neměl dvě brady.

   Codymu poskočilo srdce.

   "Ahoj," pozdravil Jaye, který se k tomu očividně neměl. S úsměvem si Codyho prohlížel.

   "Ahoj, Cody," řekl po chvíli. "Už jsem si myslel, že tě nikdy neuvidím, hele."

   Cody se pokusil pousmát, ale v hlavě mu běhaly myšlenky, jak ještě nedávno mohl být Jayovi na blízku, mohl se ho dotýkat, mohl ho líbat. Teď ho mohl jenom vidět.

   "Jo, to já taky," přiznal.

   Jayson přivřel oči a přiblížil se ke kameře. "Ty máš úplný tvářičky!" vyjekl. "Bože, ty jsi snad ještě roztomilejší."

   Cody si skousl ret a jeho slabý úsměv zmizel. Hned na to i Jayovi.

   "Cody, děje se něco?"

   Povzdechl si. "Jo. Už dvacet dní se něco děje. A teď, když tě vidím, si to uvědomuju ještě víc. Že mi prostě strašně chybíš."

   Jay dramaticky polkl, než odpověděl. "Ty mně taky, to přece víš."

   "Jo, vím. Právě že vím. A myslím na tebe fakt skoro pořád, ještě když mi pak zavoláš a skoro děláme jako by se nic nestalo, ale ono se stalo a já to takhle asi nezvládám."

   Jayson se zamračil. "O čem to mluvíš?"

   "Nemůžeš mi říkat, jak jsem roztomilý, Jayi. Už nejsme spolu. Ani jak většinou ukončuješ hovory s tím, že mě miluješ. Já pak... nevím, co mám dělat," snažil se vysvětlit Cody. Viděl, jak se Jayova tvář postupně propadá do smutku.

   "Já vím," šeptl. 

   "Nevím, jestli je tohle, jak to děláme, nejlepší," odpověděl tiše Cody. "Pak se mi zdá, že se z toho nikdy nedostanu. A pro tebe to taky není určitě nejlepší."