Provedu

x10x

Slyšel jsem tlumené zvuky pípání. Každé pípnutí mělo stejný rytmus. To může znamenat jediné.... nemocnice.

Snažil jsem se otevřít oči, ale šlo to ztěžka. Víčka jako kdyby byla z olova, nechtěla pustit. Po několika pokusech jsem se přestal snažit a zase usnul.

Znovu to pípání. Děsně mě sralo to... píp....píp....píp.

Pokusil jsem se znovu oči otevřít. Už to šlo o něco lépe, ale pořád žádná sláva.

První co jsem uviděl bylo pronikavé světlo. Rukou jsem si chtěl přikrýt obličej, v tom se ozvala prudká bolest, zařval jsem. I když to bylo víc zasýpání, někdo mě slyšel.

Nepoznal jsem tvář a neviděl rysy. Všechno bylo pořád moc rozmazané. ,,Jste v pořádku?" ozval se statostlový ženský hlas, který nejspíš patřil zdravitní sestře.

V plánu bylo zavrtět hlavou, ale to mi nevyšlo přes krční límec. Nezbývalo mi nic než odpovědět: ,,ne."

Cítil jsem se mizerně. Všechno mě děsně  bolelo. Nechápu jak jsem to mohl přežít.

,,Byl tu za Vámi nějaký mladý kluk. Každý den vás chodil navštěvovat a je dost velká možnost, že přijde i dnes. Mám mu zavolat, že jste vzhůru?"
,,Myslím, že to nebude potřeba. Nedělejte si starosti," zasýpal jsem.

,,Dobře. A potřebujete něco?"

,,Rád bych se napil."

,,Boužel, nesmíte přijímat žádné tekutiny."

Zamručel jsem a zavřel oči na znamení ať vypadne. Nejspíš pochopila, protože se během chvíle zabouchli dveře pokoje.

Během hodiny někdo zaklepal na dveře. Byl to Yuki. V ruce měl kytici tulipánů a v očích měl slzy.

,,Vy žijete. Pane bože tak moc jsem se o Vás bál. Tak dlouho jste byl v bezvědomí. Hnedka co se ozvala rána roztříštěného skla, vzbudil jsem se. Vy jste zamnou nebyl. Došlo mi, že to jste to musel být vy. Z okna jsem vyděl jak běžíte lesem s vakem dole. Rozeběhl jsem se za Vámi. Křičel jsem za Vámi," vyprávěl v breku a po tvářích se mu kutálely slzy, ,,neslyšel jste mě. Nakonec jsem vyděl jak padáte do té jámy. Všiml jsem si přetrhnutého žebříkového mostu o kousek dál a slezl po něm za Vámi. Vedle Vás se válela taška a z Vás tekla krev. Byl jste v bezvědomí. Zavolal jsem záchrannou službu," zarazil se, ,,a potom jsem se Vám podíval do tašky. Byli tam zbraně. Vyděsilo mě to. Proč? Proč jste je měl?" díval se na mě stále se slzami v očích a nechápavým výrazem.

,,Asi ti dlužím odpovědi, ale slib, že to nikomu neřekneš."