Provedu

x29x

Yuki bezvládně seděl naproti mě. Hlavu měl svěšenou, dýchal sýpavě a ani hrudník se mu moc nehýbal. Koukal jsem na všechny šrámy a modřiny, které byly vidět pod cáry bývalého trička a kraťasů. Nohy bosé plné oděrek a škrábanců. Bylo mi ho tak líto, že mi do očí hrnuly slzy. ,,Yuki?," zašeptal jsem. ,,Yuki, slyšíš mě?" Nic. Žádná odpověď ani reakce. Ani se nepokoušel vymanit ze svého sevření. Nezbývalo mi nic, než čekat.
Uběhly hodiny. Neměl jsem pojem o čase a jediné, co bylo fajn, tak to že už nikde nesmrdělo shnilé maso. Zavřel jsem oči a jen poslouchal kapání vody.
,,M-m-masao?" Jak jsem uslyšel své jméno podíval jsem se před sebe a Yuki na mě Koukal skrz mžourající oči plné monoklů. ,,Nech mě tu. Nechci aby se ti něco stalo. Ať mě zabijí," řekl bez sebemenších tónu, ve kterém by byl slyšet cit. ,,Proč bych tě tu nechával?! Jsi snad blázen?!" ,,Ale ten diamant... já nechci, aby jsi mu ho dával. Takovou cenu nemám." Odmlčel jsem se. Zadíval se dolů k nohám a řekl něco, co ještě nikomu jinému: ,,pro mě máš mnohem větší cenu, než nějaký kamínek." I když jsem se koukal na nohy, cítil jsem Yukiho pohled. ,,Masao, taky tě miluju." Dělal jsem, že ho neslyším, ale usmál jsem se. Byla to jedna z nejhezčích slov, které jsem kdy mohl slyšet. Zvedl jsem se ze země a pomalu se vztyčenou hlavou a se sebevědomým úsměvem, jsem šel k němu. Upřeně se na mě díval. Užíval jsem si jeho pozornost. To jak mě hltal pohledem. Ahh. Když jsem k němu došel. Sehl jsem se k jeho rozbitému obličeji. Opatrně ho chytil za bradu, aby jsem mu nezpůsobil ještě větší bolest a hluboce se mu díval do očí.
Dalo by se v nich číst, i přes nateklá víčka v nich byly vidět pocity. Vše, co ke mně cítil,... a to se mi líbilo. Věděl jsem, že patří do mého světa a já do jeho. ,,Polib mě," přikázal jsem mu. ,,Provedu." S tím se naše rty spojili v jedno. Každý jeho nádech, i když sípavý, mě hřál u srdce. Cítil jsem vše, co jsem nikdy necítil. Bylo to kouzelné.
,,DOST! Nedovolíme, aby jsi mohl někdy cítit, něco lepšího, než zlobu a hněv! Neexistuje!" Jak jsem to uslyšel, sesunul jsem se na zem a nemohl se hýbat. Byl jsem paralyzovaný bolestí. Pískot v uších a nekonečný řev všech, které jsem mučil a zabil.
Z chodby se začaly znovu ozývat hlasy, fakt pravá chvíle. Kroky mi změny tlumeně, kvůli pískání v uších, ale bolest odešla. Jen bylo zvláštní, že to nebolí, jen se nemohu hýbat.
,,Aaaaa, tak tohle bych netušil, že se stane. Náramně se mi to hodí, " smál se a následován dvěma přerostlýma šaškama v kvádrech. Luskl prsty a ukázal na mě: ,,chytit. Svázat. Odnést," s tím se otočil na podpatku a odhopkal si to pryč. Kokot.
Jeden z těch dementů mě chytil za nohu a táhl mě chodbičkou pryč. Druhý šel pro Yukiho na invalidním vozíčku. Nevím kam nás vezli, ani co s námi chtějí dělat.
Yuki byl vzhůru. Mžoural kolem sebe očima, ale radši mlčel.
Cesta byla snad nekonečná. Samé zákruty a hlavně plno bordelu. Ani nevím jak vypadají má záda. Za to přišli schody. Bouchal jsem se o každý schod. Pořád mi, ale vrtalo hlavou proč mě z toho nic nebolí. Nikdy se mi to nestalo, ale bylo dobře, že se chodba začala plnit světlem.
Jak jsme vyšli schody uviděl jsem luxusní stropy a kusy mahagonového nábytku, za které by se nikdo nemohl stydět. Tentokrát mě táhli po měkkém koberci, což byla příjemná změna. ,,Co to děláte, kreténi?! Budu mít všechno špinavý?! Ehhh" rozkřikl se a dal si hlavu do dlaně. Pan dokonalý seděl v obrovském křesle, měl nohu přes nohu a sledoval nás. Gorily nic neřekli jen se otočili, skloňují hlavu a s tím odešli.
,,Takže Masao, kde to je," zadíval se na mě. I kdyby jsem mu to říct chtěl, tak nemůžu. Paralýza mi to nedovolovala, a tak jsem se na něj jen díval. ,,No paráda. Takže, ty, nechceš mluvit. No, tak to teda ne." Zmáčkl čudlík na opěrátku a za malou chvilku přišla polonahá žena s bičem a nějakém "sexy" oblečku. Nikdy se mi to nelíbilo. Vypadá to strašně, ale co, je to kurva no. ,,Ukaž mu, že tu bude lepší mluvit." Chvilku po ní přišla další gorila, která mě zvedla na židli. Ani nevím, kde se tam vzala.
No jasný. Hezky připoutat ruce a nohy. Žena kolem mě, začala kroužit rukou na mém rameni a bič táhla za sebou. Přede mnou se zastavila a prsty mi zvedla hlavu. Měla přehnaně zmalované oči. ,,Takže, panáčku, copak nechceme mluvit?" řekla laškovným hlasem. Nesnášel jsem takové ženy, nikdy jsem je neměl rád a teď stojí jedna fuchtle přede mnou. Vzala bič do obou rukou a obmotala mi ho kolem krku. Přiblížila se ještě blíž a sedla mi na klín. No moc se mi to nelíbilo...