Provedu

x12x

Když otevřel dveře, všechno se blískalo čistotou. Takhle čisto tu nebylo, ani když jsem se nastěhoval. Yuki zatlačil do vozíku a my se posunuli dál do domu.

,,Věděl jsem, že budete na vozíku už dřív, tak jsem to tu trochu přestěhoval tak, aby jste mohl volně projíždět, aniž by jste musel posouvat věci na stranu," vykládal stydlivě a trochu se začervenal. ,,Mockrát děkuju. Nečekal bych, že odvedeš tak dobrou práci," Yuki se začervenal ještě o něco víc. ,,Jinak pane, budeme muset nechat dát nainstalovat posuvnou sedačku, aby jste se dostal do druhého patra." ,,Ano to máš pravdu. Snad instalace nebude trvat dlouho, nechci spát na gauči věčně." ,,Ihned jim zavolám," otočil se a odešel do kuchyně. ,,Simulante!"

Po dobu hovoru jsem se pomalu projížděl po obývacím pokoji. Všechno bylo na svém místě a vyleštěné. Tedy, nábytek na svém místě byl.

Během chvíle se Yuki vrátil a řekl: ,,takže přijdou zítra a i během zítřka bude hotová a připravena k použití," usmál se. ,,Děkuju ti," a úsměv mu oplatil.

,,Pane, mohl by jste mi už říci o těch zbraních?" v tom nám oboum úsměv opadl. ,,No tak dobře," povzdechl jsem si, ,,ne každý má práci jako úředník nebo policista, já se živím jako nájemný vrah," v Yukiho tváři se mihl strach, ale zároveň i stín, ,, v tu noc, když jsme byli v penzionu ubytovaní, byla moje práce zabít jednu rodinu, co žila v tom městě. Popravdě, nechtěl jsem tě brát s sebou, protože vím, že jsem tě mohl přivést do nebezpečí. Není to lehká práce. Navíc, když mi volá 'šéf' měl bych vyrazit co nejrychleji. A tím pádem jsem tě musel vzít s sebou," hlavu měl svěšenou a díval se do země, nic neříkal a jen dál poslouchal, ,,ještě bych ti měl říct jednu věc. Někdo tomu říká porucha a popravdě pořádně nevím co to je, ale v mé hlavě se ozývají hlasy. Když neuposlechnu co říkají, nechají mě trpět."

Potom nastalo hrobové ticho. Nikdo z nás dvou nechtěl promluvit. Kdyby jste hodili na zem špendlík, uslyšíte tak cinká. Nakonec, ale ticho přerušil Yuki. ,,Jsem rád, že to vím. I když mohl jsem to tušit. A chtěl bych, aby jste mě někdy vzal s sebou," upřeně jsem na něj zíral, jako kdyby na mě mluvil úplně cizokrajnou řečí. Nejspíš si všiml, že na něj zírám jako na vola a tak začal jinak volit slova, jako kdyby mi předtím něco vadilo. ,,Tedy doufám, že by Vám to nevadilo, ale pokud ano, brát mě nemusíte. Jen bych chtěl vědět když takhle někam půjdete," začervenal se a já se probudil z tranzu.

,,Neříkal jsi, že máš rád zbraně? Myslím, že bude čas na trénink," usmál jsem se na Yukiho a on na mě.