Provedu

x23x

Zase mě z řevu bolela hlava. Snažil jsem se ležet klidně, ale šlo to jen obtížně. Nejraději by jsem křičel bolestí a protestoval proti rozhodnutí těch, co mi od malička řídili život. Zabil jsem mnoho lidí. Několik náhodných, kamarády, bratra, rodiče a nakonec všechny své příbuzné. Kdyby jsem počítal i ty, kteří byli součástí mé práce, napočítali bychom několik desítek ne-li stovek. Jediný člevěk kterého zabít nechci je on. Koukám se mu do zavřených očí. Pozoruji každý nádech a výdech. Leží tak klidně a přitom ho mám zabít. I přes třeštící hlavu jsem vstal, jak nepotišeji to šlo a vykradl se ven. Běžel jsem co nejdál a jak nejrychleji to šlo. Když jsem byl už dostatečně daleko, rozhlédl jsem se kolem sebe jestli někoho nenajdu. Ale jediné co bylo slyšet jsou zvuky cvrčků a houkání sov. Vypustil jsem všechny své zábrany. Řval jsem, řekli mi slzy a bušil do každé věci kolem mě. Bylo to jako kdyby mě něco posedlo. Začínal jsem vidět až černě. Můj vztek se prohluboval. Chytil jsem se za vlasy a začal za ně tahat. ,,Neudělám to! Jeho ne!" křičel jsem. ,,No to se ví že uděláš!" ,,Řekl jsem NE! Vypadněte mi z hlavy!" smáli se. Smáli se jeden přes druhého. Šílel jsem bolestí. Oči mi vypadávaly z důlku, vlasy si chtěl vytrhnout. Udělal bych cokoli za to, aby to přestalo. Kromě mrtvého Yukiho. Svalil jsem se do orosené trávy a doufal, že to pomůže alespoň trochu. Válel jsem se po ní, válel sudy, ale nic. Křečovitě zavřené oči mě už bolely, ale nic se nevyrovnalo tomu třeštění. Z ničeho nic jsem u sebe ucítil něčí přítomnost. Jednou rukou jsem si držel hlavu a druhou jsem se snažil vypudit cizince. Ten mě jen za tu ruku chytil a hlasy se začly tišit. Jako kouzlem se ztrácely zpátky. Oddechl jsem si. Chvíli jsem jen ležel a poslouchal to ticho kolem sebe. Když jsem otevřel oči uviděl jsem ustaranou tvář Yukiho, který nade mnou klečí a má velmi statický úsměv. ,,Pane, jste v pořádku?" zeptal se mě. Ještě jsem se pořádně vydýchal a řekl: ,,Ano, už mi je líp, ale co tu děláš ty?" ,,Víte. Po chvíli jsem si všiml, že už neležíte vedle mě, a tak jsem prošel celý dům, a když jsem vás nenašel napadlo mě, že budete venku. Rozhlédl jsem se ze dveří a najednou slyšel křik vycházející z lesa. A tak jsem šel za ním. Takhle jsem Vás už potom našel," vyprávěl mi.