Provedu

x26x

Leželi jsme vedle sebe. Prstem jsem mu kroužili po holém břiše a pozoroval ho jak spí.
S rukou za hlavou jsem hleděl do stropu a přemýšlel, jestli to bylo správné. Bál jsem se o něj. Bál jsem se, co by se mu mohlo stát, kdyby se někdo dozvěděl o minulé noci. Stal by se postavou v šeru, na kterou by jsi každý ukazoval prstem a smál se když se nedívám.
Mám dvě možnosti. Dávat si větší pozor nebo toho všeho nechat a říkat si, že to byl pouze omyl. Druhá varianta se mi vůbec nelíbila. Vedl jsem divoký boj sám se sebou. Mozek versus srdce. Bylo to těžké a mám pocit, že se tento boj prodlouží na dobu neurčitou.
Po tváři mi sklouzla slza. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy plakal z lítosti. Objevil se člověk, kterého nechci opustit, ale vypadá to, že mi moc možností nezbývá.
Yuki zatím spokojeně oddychoval a ruku měl obtočenou kolem mého hrudníku. Díval jsem se na něj a mou hlavou se točila nekonečná salva myšlenek a nejhroznějších scénářů, co se může stát.
Z myšlenek mě vytrhlo zaburácení na dveře. Lekl jsem se. Vůbec jsem nečekal, že v 5 ráno někdo dělá návštěvy.
Pomalu jsem se zvedl z postele, aby jsem ho nevzbudil rychle jsem se oblékl a sešel dolu. Když jsem otevřel dveře nikdo za nimi nebyl. Nechápu, co to je za žerty. Zavřel jsem dveře a šel se napít do kuchyně.
Natočil jsem si skleničku vody a celou ji vypil. Opřel jsem se o linku a koukal na jednoduché vzory. Poslouchal nekonečnou prázdnotu ticha.
Najednou se ozvláštní hrozná rána. Všechny mé instinkty se probudily a já si uvědomil, že rána šla z vrchního patra.
Schody jsem vyletěl. Otevíral jsem dveře do všech místností kde mohlo něco spadnout. Všechny místnosti v pravé části byli v pořádku. Nikde nic nebylo spadlé, rozbité. Napadla mě jedna věc.
Podíval jsem se na pokoj, kde spal Yuki. Byly pootevřené. Jak jsem to mohl přehlédnout?
,,Nechoď tam! Zasloužil si to!" Ne teď ne. Rozbolela mě příšerně hlava. Tentokrát to bylo horší než jindy. Z hlavy se mi přesouval třes do rukou i nohou.
Velmi obtížně jsem se snažil dostat k polootevřeným dveřím. Opřel jsem se do dveří a ty se se skřípotem otevřely. Jediné, co jsem viděl bylo otevřené okno, rozházené věci kolem a prázdná postel kde spal Yuki.
,,Nech to být, to není tvůj problém!" Neposlouchal jsem. Byl jsem jako hluchý, omámený. Jako by pro mě byl Yuki středu všeho.
Přes velké bolesti jsem dokulhal k posteli. Sedl jsi na ni a zběsile hledal jeho teplé tělo. Postel byla ještě vyhřátá. Kde se ztratil ten poklidný spánek?
,,Ať tě ani nenapadne ho hledat. Poznáš jinak peklo. Zničím tě!" Nevěděl jsem, co dělat. Snažil jsem se. Moc jsem se snažil zvednout, ale nešlo to. Bylo to jako kdyby mě někdo ovládal.
Přes brnění jsem už necítil ruce. Přesto jsem se zvedl na nohy. Ozvala je bolest, jako kdyby mi někdo zajel šípem do hlavy. Omdléval jsem. Najednou jsem uslyšel jedoucí auto. Zakvíkely pneumatiky a to bylo vše, co jsem slyšel, než mě obklíčila tma.