Provedu

x27x

Mžoural jsem očima kolem sebe. Vše bylo rozmazané a do očí mi svítilo prudké světlo do očí. Ležel jsem doma na koberci. Hrozně mi třeštila hlava a svět se hloupal jako na lodi. Všechno bylo takové zmatené a já nevěděl kde jsem, a co se stalo.
Začaly se mi vybavovat střípky ze včerejšího večera. Hlavou mi létaly vzpomínky, jak berou Yukiho pryč, jak slyším auto a všechen zmatek kolem. Uvědomil jsem si, co vše se odehrálo. Zase jsem otevřel dveře do toho pokoje, kde se vše odehrálo. Byla tam ta stejná rozházená peřina a všude kolem chaos z poházených věcí.
Sešel jsem dolu podívat se ven. Před domem bylo jen pár lidských stop a vzor pneumatik v trávníku. Napadlo mě se podívat pod okno kde Yuki spal. Byly tam vidět stopy od těla, které někdo táhl po zemi. Nakonec jsem si i všiml, že stopy byly hlubší, takže si ho museli přehodit přes rameno a dali do auta.
Chyběla jen jedna otázka, na kterou jsem neznal odpověď. Proč zrovna Yuki? Proč ho vzali? Nikdo nemohl vědět, co se stalo. Nikdo nemohl nic tušit. Nic jsem nechápal. Věděl jsem jen jedno a to, že ho chci najít za každou cenu.
Když jsem se otočil uviděl jsem v křoví něco se lesknout. Přišel jsem blíž a sebral to. Byla to zbraň. Malá osobní pistol obalená rosou. Když jsem ji otočí všiml jsem si znaku, který jsem chtěl vidět. Byl to orel v růžích. Bingo. Vím, kam bych měl jít.
,,Tak to teda ne. Ty zůstaneš doma na prdeli. Je to nicka a ty nebude mrhat naším časem!" Vůči rozhovoru jsem byl hluchý a snažil se je pořád nevšímat. První rána. Začali mě bolet spánky. Na to jsem byl celkem zvyklý, ale i když jsem se blížil k vchodovým dveřím krok, co krok se bolest stupňovala. Bolest byla nesnesitelná u dveří do mého pokoje se zbraněmi. Vzal jsem první věci, které byli po ruce. Dýky, dvě pistole a do kapsy jsem si dal plnou hrst kulek.
Já jsem připraven byl, ale mlžil se mi svět. Dokulhal jsem ke dveřím, otevřel je a zase ztrácel vědomí. Co se sakra se mnou děje! Zaklonil jsem se a bouchl hlavou do stěny. A znovu. Znovu. A najednou vše přestalo bolet. Na stěně byl velký krvavý šrám a z hlavy mi tekly potůčky krve. Krev jsem utřel do trička a šel.
Míjel jsem stromy, silnice až jsem došel k tomu nejponurejšímu baráku. Na dveřích byl symbol orla v růžích. Celý dům byl tmavý a bylo vidět, že tu už stojí dlouho. Spolidniny z aut ze už zažrali do omítky a střecha vypadala plesnivě. Jediné, co vypadalo hezky byla zahrádka u domu. Barevné květiny a hezky upravený trávník. Čekal jsem, že bude těžší je najít. 
Z domu se ozýval řev lidí, urážky, vulgarismy a bůh ví, co jsem přeslechl.
Došel jsem po kamenné cestičce až ke dveřím a zabouchal. Nastalo ticho. Nikdo ani nedutal. Jediné, co se ozvalo byly kroky ke dveřím. Zavrzaly dveře a otevřeli se. Otevřel muž, celkem urostlý v džínové děravé bundě. Na bradě měl hustý porost vousů a trochu delší tmavé vlasy.
,,Zdravím," pozdravil jsem s úsměvem. ,,Co tu chceš!" zařval na mě muž. ,,Jdu si pro Yukiho." Najednou jsem ucítil hrozný úder do hlavy. A zase temnota. Jediné, co jsem ještě slyšel byl smích a věta "no to určitě".