Provedu

x11x

,,Víš, nevím jestli ti to mám říkat zrovna tady. Je tu moc očí a uší, co by se mohli dozvědět co by neměli."

,,Chápu, počká to nadoma. Jinak jak se cítíte?" zeptal se starostlivě.

,,Mizerně. Jsem rád, že nevím a ani nevidím v jakém stavu jsem."

,,Asi to nechcete vědět, že ano."

,,Ne nechci, jen jak dlouho jsem byl v bezvědomí a co je za den."

,,Týden a dneska je pátek 23." Povzdechnul jsem si. Tak dlouho. Co se asi všechno stalo.

,,Jak to zvládáš doma sám? Máš co jíst?"

,,Uklízím, čtu knihy a někdy chodím ven. Ještě tam něco málo je, takže hlady netrpím," usmál se. Jak může mít tak dobrou náladu?

,,Je tu někde moje oblečení a věci?"

,,Ano. Ve skříňce je vše. Tašku jsem vzal s sebou a řekl, že je moje."

,,Děkuji. A prosím vytahni je," ze skříně vytáhl špinavé, zmačkané a zakrvácené oblečení, ,,v kalhotách, v zadní kapse by měla být peněženka. Z ní si vezmi kolik potřebuješ na nákup jak jídla tak na to, co by sis chtěl koupit."

,,Děkuju, ale to nemusíte."

,,Trvám na tom. A v přední kapse jsou klíče od domu, náhradní určitě nemám."
Přesně jak jsem říkal. Vytáhl klíče od mého baráku. Věřím, že se o něj dobře stará.

Po několika hodinách přišel čas odchodu. ,,Nashledanou pane. Zítra se za Vámi zase stavím," zamával mi Yuki a odešel.

V dalších dnech jsem se dozvěděl co mi všechno je. Zlomené obě nohy. Prý zázrak, že nejsem ochrnutý a bude trvat dlouho než budu moci zase sám chodit. Zlomená ruka a rameno. Měl jsem vnitřní krvácení do mozku a i všude jinde a ještě sem si rozbil hlavu. Je vážně zázrak, že žiju.

Po několika týdnech mě s pár škrábanci, podlitinami a vozíkem pustili domů. Od nemocnice k nám je to pořádný kus, takže je dobře, že nás odvezla sanitka. Yuki otevřel vchodové dveře a radostně prohlásil: ,,Vítejte doma pane."