Provedu

x18x

Zabiju. Zabiju každýho, kdo mi přijde do cesty. Nenávidím všechny ty lidi. Yuki  se na mě smutně zadíval, ale nic neřekl. Šli jsme hlubokým lesem, nedaleko našeho domu. Byl jsem naštvaný na šéfa a na každého kvůli komu jsem musel ven a v noci jít vraždit. Mám to sice moc rád, ale že bych chtěl obětovat jednu z hezkých chvilek mého života a ještě k tomu narozeniny, tak to vůbec. Jediný, co mi chybí k úplnému výbuchu je, zařvat uprostřed lesa "překvapení".

Pod nohama nám křupaly větvičky a šumělo listí. Jediné, co bylo slyšet je šumění v korunách stromů, jinak bylo všude hrobové ticho. Když jsme pomocí GPS souřadnic došli na místo, jediné co jsme viděli bylo ohniště, už nějakou dobu vyhaslé a kolem dokola židle z rozřezaných stromů. Oba dva jsme stáli na místě a koukali na to s nechápavým výrazem. Podívali jsme se na sebe, pokrčili rameny a dál se prodírali suchým listím.

Všiml jsem si, že u jednoho sedacího špalku leží muž. Když jsme přistoupili blíž, zjistil jsem, že má uprostřed čela díru a v ní zapíchnutou svíčku, která hořela. Takže vážně toto bylo určené pro moje narozeniny. Přikrčil jsem se k němu blíž a Yuki mi stál přímo za zády. Ještě nikdy předtím mrtvolu neviděl nebo tedy alespoň tak vypadá. Otočil jsem se na Yukiho a usmál se. On zatím jen stál s výrazem, který jasně říkal, že tu nechce být a byl dost bledý. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikoho jsme neviděl. Usoudil jsem, že jsme tu sami a žádná jiná návštěva nás nečeká. ,,Vždycky jsem chtěl ochutnat lidské maso, tak mám konečně příležitost," zasmál jsem se na něj a on ještě více zbledl. ,,Neboj se, vezmeme tělo domů a jestli budeš chtít můžeš ochutnat taky," na to Yuki hlasitě polkl, ale nic nenamítal. Sfoukl jsem svíčku a Yuki mi zatím pomohl vzít tělo.

Šli jsme celkem dlouho a najednou se ozvalo šustění listí a větví, které nešlo od nás a rychle se přibližovalo. Upustili jsme tělo na zem a zaujmuli útočné postavení. Nůž, který jsem měl za opaskem a byl dárekem od Yukiho jsem hbitě vytáhl a vzal si jej do pravé ruky. Yuki měl na zádech katanu a během chvíle ji již měl v rukou. Přes hluboká křoviska nebylo nic vidět a tak jsme se museli spoléhat na svůj sluch.

Když už to bylo skoro u nás, slyšeli jsme to za námi. Z křoví se vynořili dva muži s tmavými vlasy. Byli oblečeni v hnědém tričku i kalhoty měli hnědé a přes sebe ještě koženou černou bundu. Nejspíš budou z nějaké místní mafie, protože vypadají skoro identicky. Neznal jsem je a nikdy jsem je ani neviděl.

Yuki s odhodlaným výrazem ve tvaři sekl kakanou směrem k nim a oni byli nuceni o krok ustoupit. Když se Yukinu nepodařilo zasáhnout cíl, hoši se proti nám rozběhli a začali máchat noži všude kolem sebe. Vypadalo to celkem směšně a vůbec jsem nechápal jak můžou patřit do mafie.

Ten kdo běžel proti mě a nejspíš to byl ten zkušenější, tak se rozpřáhl a snažil se mi nůž zabodnout do ramene. Byl to ale marný pokus. Ruku jsem mu zastavil a on se na mě jen se strachem podíval.

Yuki se s tím druhým tolik nepáral. Jakmile viděl, že se snaží ho zasáhnout, tak mu při nejbližší příležitosti usekl ruku. Mladík se jen s řevem skácel na zem a držel si ji. Na nic nečekal, rozpřáhl se a setnul mu hlavu. Všude cákala krev a zohavené tělo dopadlo na tvrdou zemi.

Můj soupeř se jen zděšeně podíval na Yukiho a potom na mě. Já nasadil bláznivý úsvěv, který byl vážně od ucha k uchu a z očí mi sršelo čiré bláznovství. No jo, už to je nějaká doba co jsem měl možnost někoho zabít. Na nic jsem nečekal a bez milosti mu vrazil nůž do stehna. Ten zařval a nůž vytáhl z nohy ven. To, ale byla jeho chyba. Z nohy mu začaly téct proudy krve a on postupně a v bolestech umíral na vykrvácení. Poslední co stihl říct bylo: ,,když jsme svůj úkol nezvládli my, tak si vás najdou oni. Budete litovat."