Provedu

x9x

Všechno zabaleno. Všechny moje věci čekali u okna a pomalu si až říkali o to ať jdeme, boužel ten vak nebyl jediný. ,,Pojďme už, chci aby jsme šli! Nemůžeme čekat věčně nejde to! Masao jdeme! Kurva, vytáhni už tu prdel z tý postele ať tu nejsme věky!"

Moje trpělivost má meze a tohle začínalo být odost dál, než je jejich hranice. Pohlcoval mě vztek. Proskočil jsem oknem. Je mi jedno jestli Yuki spí, je mi úplně ukradený, že je rozbitý okno dokonce i to, že ta rána co se ozvala po doskoku je moje noha... už se to prostě nedalo vydržet.

Cestou jsem míjel stromy a keře různých tvarů, velikostí, barev,.... nebyly slyšet zvuky lesní zvěře. Všude bylo mrtvo. Nevšímal jsem si toho. Černo před očima. Jediné co pro mě bylo důležité je, že se potřebuju uklidnit. Běh.... rychlý, i když zakopávání o větvičky nebylo nijak příjemné... bylo mi to jedno. To co mě nakonec zastavilo, byl útes na konci lesa.

Než jsem si to uvědomil, než jsem stihl zastavit- padal jsem. Pohlcovala mě tma. Křik. To jediné co bylo slyšet. Všechno se odehrávalo tak... tak pomalu. Kopal jsem nohama, rukama šátrám kolem jestli se nedokážu něčeho zachytit, ale je to zbytečné. Co teď bude. Nemůže být konec. Nechci aby tohle byl konec.

Tělo dopadlo na tvrdou zem. Všechno vidím, jako v mlze. Jsem unavený. Slyším někde hlas, známý hlas. Nemůžu ho nikam zařadit. Rukou si sáhnu na čelo. Je to... lepkavé. Podívám se na ruku. Snažím se zaostřit. Je to červené. Že by krev?

Usínám. Už nevydržím být vzhůru. Táhne mě to s sebou. Jestli to je konec, chci, aby Yuki věděl, že ho mám rád.