Provedu

x21x

Procházeli jsme se uličkami barevně osvíceného baru. Cítil jsem každý pohled. Dělalo mi to dobře. Věděl jsem, že jsem pro ně hrozba. Ti, co mě znali to dobře věděli. Co krok, to blaženější to byl pocit.

Došli jsme ke stolku úplně vzadu. Starý, oprýskaný stůl i s kolečkama do půllitrů a hrnků. Ze stolu vedle, jsem sebral židli a přisunul ji k našemu stolu, aby si Yuki měl kam sednout. Pánové sedící u onoho stolu na mě jen hodili pohled, ale radši byli zticha.

,,Adrien, že ty jsi nás už horlivě čekala," usmál jsem se a podložil si hlavu rukama. Yuki pořád stál u stolu a snažil se o odholaný výraz, kterým zakrýval strach z ještě nepřátelských pohledů. Vůbec mu to nešlo a více vypadal směšně. Podíval jsem se na něj, chytil ho za ruku a stáhl ho na židli vedle sebe. Židli přisunul blíž k sobě a jeho nohu dal na svůj klín. Vyhrnul mu nohavici a hladil ho po holé kůži. Yuki se začal červenat, ale nic nenamítal. ,,Ale děcka, tohle si nechte na doma," zasmála se Adrien. Bylo mi jedno, co říká, v klidu jsem pokračoval.

Nechápu, co ostatní bavilo na nás tak zírat. Nádech, výdech a z plných plic jsem zařval:,, hej, vy debilové vypatlaný! Jesti se hned teď  neotočíte, bude mi úplně u prdele koho tady zabiju a kdo zůstane živý, takže doporučuju ty svoje odporný ksychty namířit jinam." Otočil jsem se zpět k Adriene a ta se jen chechtala. Za to Yuki, ten se div neschovával pod stolem. Pohladil jsem ho potváři a za bradu ho zase vytáhl zpět nahoru.

,,Takže Adrien, jak to že víš kam půjdeme?" ,,Není to složité. Vždy když lítáš v průšvihu jdeš sem. Vždy jsi mi říkal, že se ti tu celkem dobře přemýšlí. Nikdy jsem nepochopila, jak tady můžeš v tomhle kraválu přemýšlet a navíc vím, že v průšvihu lítáš," také si podepřela hlavu a nahodila vyzývavý usměv. Oplatil jsem ho. No a Yuki nevěděl která bije.

,,Takže mi řekneš, co se vlastně děje?" ,,Jeden muž. Vysoce postavený v naší branži. To on tidělá tyhle problémy." Zpoza stolu vylovila nějaký papír a rozložila ho před sebe. Neveřil jsem svým očím. ,,Na tvojí hlavu je vypsaná odměna brouku," mrkla o mě, ,,ale ty moc dobře víš, že jen tak někdo se neodváží proti tobě. Podívej se okolo. Všichni, co tu sedí o tomhle ví. A i přes to, kolik vidí nul za pětkou, proti tobě nejdou, protože jsou z tebe posraný až za ušima. Myslím, že ty se nemáš čeho bát," odříkávala už vážněji. ,,No, jako divila by ses. Tuhle noc se mi někdo z mafie snažil vloupat do baráku. Kokoti vyjebaný.... Akorát budu muset vše nechat opravit," odfrkl jsem si.

,,Měli by jste jít domů. Nikdy nevíš na koho narazíš v tuhle dobu," zase se usmála. Yukimu jsem dal nohu na stranu a pokynul mu, aby vstal. Totéž jsem udělal i já a šli domů. Byla tma, hvězdy nebylo vidět a měsíc nesvítil na cestu. Pomalu jsme kráčeli podél lamp, které se táhly podél silnice. Během chvíle jsme byli doma. Divil jsem se, že se nic nestalo. Jak doma, tak cestou.

Zavřel jsem dveře a otočil se na Yukiho. Usmál jsem se a popadl ho za boky. Nadzvednul jsem ho a odnášel po schodech do svého pokoje. ,,P..Pane? Můj pokoj je na druhou stranu," koktal. ,,Já vím," usmál jsem se. Otevřel jsem dveře a položil ho na postel. Sedl jsem si na něm a začal mu sundavat tričko. Měl jsem děsnou chuť mu něco provést. Jeho tělo bylo tak čisté, bez poskrvnky. Tričko hodil na zem a začal ho líbat na krku. ,,Pane...," vzdychl. Nebránil se mi. Jen v klidu ležel a užíval si to, ale takhle jsem to nenechal. Kousl jsem ho. Sykl, ale snažil se nikam neuhýbat. Zakryl jsem mu oči a vytáhl nůž. Řízl jsem ho do klíční kosti, to už nevydržel a oči si odkryl, ale nenechal jsem ho odejít. Zalehl jsem ho a začal sát krev z hluboké rány.