Provedu

x19x

Je to už několik dní, co jsem nevylezl z pokoje. Sedím v křesle, které mám u okna a zadumaně hledím před sebe. Mafie. Mafie. Mafie. To bylo jediné, co jsem měl v hlavě. Nevzpomínám si, že bych se někdy zapletl do křížku s mafií, tedy až na moje narozeniny.

Yuki o mě začínal mít starost. Každé 4 hodiny mi nosil čerstvé jídlo, které provonělo celý byt. Neříkám, že se mi nezbíhali sliny, ale vždy jsem ho odpískal s tím, ať ho nechá před dveřmi, že si ho sním později. Neměl jsem chuť, náladu.... nic. A takhle to šlo den za dnem až se z toho stalo několik týdnů.

Když mi tmavými žaluziemi neprocházelo denní světlo, trochu jsem zbledl a pod očima jsem měl stejně tak tmavé pytle. Když mi přes malé škvýrky žaluzií proklouzávalo měsíční světlo, řekl jsem si, že už stačilo. Celou dobu jsem měl od všech klid. Kdyby mě a Yukimu hrozilo nějaké nebezpečí od mafie, už by si nás dávno našli. Tak, co si s tím budu lámat hlavu.

Otevřel jsem dveře a šel na chodbu. Hnedka mě ozářilo silné světlo a já byl nucem si přikrýt oči. Když už si moje oči zvykly, sešel jsem schody a hned zamířil do kuchyně se napít. ,,Yuki?" zavolal jsem přes celý barák. Nic. Nebylo slyšet nic, než zvuky lednice. Kde jen může být?

Procházel jsem celý barák. Místnost po místnosti, ale on nikde nebyl. Začínala se mě zmocňovat panika. Kde sakra může být? Díval jsem se na vchodové dveře, ale ty nevypadaly, že by se do nich někdo dostával a stejně tak i zadní vchod. Okna byla v pořádku, žádné rozbité.

Běžel jsem ke vchodovým dveřím a hrozně rychle jsem je otevřel. Ozvala se rána a někdo zakřičel. Už jsem se chystal zasáhnout. Na zemi se válelo naříkající tělo a krylo si hlavu. Když jsem se podíval pořádně, zjistil jsem, že to je Yuki.

,,Ježiš, promiň mi to. Já nechtěl. Ani jsem neslyšel, že je někdo za dveřmi. Vážně se moc omlouvám." Sehl jsem se k němu a vzal ho do náruče. Podíval se na mě se slzami v očích, ale jen pokýval hlavou a lehl jsi.

Když se lépe natočil uviděl jsem, že mu teče malý pramínek prve z boku čela. Pomalu jsem ho položil na sedačku a utíkal pro obvaz a dezimfekci. Vrátil jsem se k němu a začal napravovat, co jsem natropil.

On jen ležel a měl zavřené oči. Díval jsem se na něj. Byl tak sladký, až mě to donutilo se jemně pousmát. Sehl jsem se k němu, abych mu byl nablízku a zašeptal mu do ucha, že tu jsem pro něj a mám ho rád. V tom otevřel oči a já se blesku-rychle od něho odtáhl. Jen jsem nad ním stál, červený jako rajče a dělal, že se nic nestalo.Nakonc jsem si k němu, ale přeci jen sedl a začal ho hladit po vlasech.

Za mnou se ozvala rána. Otočil jsem za zvukem a hned zjistil, co to je. Nějakej parchant nám rozbil zadní dveře. Vyskočil jsem ze sedačky a šel ke dveřím. Otevřel je a podíval se kolem. Nikde žádný vzkaz, to se divím. Když jsem místo činnu důkladně zkontroloval zařval jsem: ,,Ty zkurvysyne, však já si tě najdu a nepřej si vedět, co z tebou udělám!" V tom se Yuki připloužil vedle mě a opřel si hlavu o moje rameno. ,,Co se to děje, pane?" zamumlal. ,,Neboj se všechno je v pořádku." a dál se díval do temného večera.