|| Endless War || Yaoi Cz/Sk || 15+ ||

Exploze

  Ráno jsem se znovu vzbudil jenom do světa, kde vládne teror. Měl jsem pokoj s číslem 11. Vzbudil jsem se těsně před tím, než chodili plukovníci budit ostatní vojáky. Vyšel jsem z pokoje a mířil jsem si to chodbou pouze s dvěmi svíticími světlami směrem do jídelny. Otevřel jsem dveře a vešel do jídelny. Vzal jsem si svojí porci a sedl si na místo, kde jsem vždycky sedával pouze sám. Nikdo si mě moc nevšímal. Považovali mě spíš za obtíž. Když jsem dojedl, vzal jsem si svojí zbraň, i když jsem sní skoro vůbec neuměl a vydal se do zákopu odkud jsme stříleli na přicházející Němce.  

  Ráno jsem se probudil zase s nenávistí k Ukrajině. Šel jsem si opláchnout tvář studenou vodou, abych se trochu probudil. Oblékl jsem se a šel se nasnídat. V jídelně bylo pár dalších lidí, co vstali o trošku dříve stejně jako já. Vzal jsem si co bylo a šel si sednout k ostatním. Jsem jeden z nejlepších a nejoblíbenějších vojáků, takže si se mnou často povídají. Za chvíli přiběhl voják a zakřičel, že se máme nachystat.. Dnes vyrážíme o trošku dříve..? Dobrá, možná bude více zábavy a překvapení! Utíkal jsem si pro zbraně a čekal, až vyrazíme!  

  Přišel jsem k zákopu a skočil do něj. Kleknul si, abych měl lepší výhled. Začali střílet. Nebylo to trochu brzo? Naši vojáci začali střílet taky. Okolím se rozléhal pouze zvuk střel a přebíjení zbraní. Většinou to skončí tak, že se unavíme a stáhneme se jako první. Když jsme tam byli už docela dlouho, přišlo mi to divné. Neměli bychom se už stáhnout? Všichni kolem mně vypadali hodně vyčerpaně. Já ne, já jsem totiž málo kdy vystřelil a tím pádem, jsem se ani moc neunavil. To můj taťka vydal rozkaz, abychom stříleli dál? Jo.. Můj taťka je kapitán tohohle sektoru. Celkově je sedum sektorů. Každý má kapitána a několik desítek vojáků. Můj taťka mně moc v lásce nemá. Podle něj jsem jenom slaboch, co nic nevydrží.. A možná, že má i pravdu.. Z mého přemýšlení mě probrala rána blízko mě. Voják, co byl nedaleko mě spadl na zem. Prostě odpadnul. Když jsem se k němu opartně přiblížil. Začalo mi být blbě. Voják ležel na zemi s rozstřelenou hlavou na malinké kousíčky. Krev se roztéka po zemi víc a víc. Bylo mi z toho hodně blbě.. Možná, že jsem opravdu jenom slabej a nic nevydržím..  

  Vyrazili jsme k zákopu, kde se to většinou vše odehrává. Připravili jsme se a čekali na povel mého otce nebo-li kapitána. Jak jsme uslyšeli povel, tak jsme začali střílet.. Oni začali také??!! Často se stává, že se Ukrajinci stáhnou jako první a bývají velice opatrní, tak proč je to teď jinak?Po delší době se pořád pokračuje a Ukrajinci se stále nevzdali.. Když jsem šel trochu blíž, uviděl jsem kluka.. Pár krát jsem ho už viděl, ale nikdy to nevypadalo, že by se nějak snažil. Ještě jsem ho neviděl bojovat. Vypadá hodně slabě a o věku ani nemluvím! Vypadá na 15 let a nebere to vážně, jak mohou někoho takového pustit do války?!Zamířil jsem na něj a čekal, až se objeví, abych mu mohl rozstřílet palici! Najednou se objevil voják kousíček od něho, tak jsem neváhal a střelil jeho. Vypadalo to, že se lekl a nevěděl, co se děje.. Začal jsem pozorovat, jak se zachová, když uvidí svého spolubojovníka, jak leží na zemi a vedle něho jsou kousíčky z jeho rozstřelené hlavy.  

  Stáhl jsem se. Neměl jsem sílu na to sledovat našeho vojáka z rozstřílenou hlavou na zemi. Vycházel jsem ze zákopu, ale hned na to jsem si uvědomil, že jsem udělal hodně velkou chybu. Slyšel jsem několik výstřelů směřujících ke mně. Ani bych nečekal, že bych se jim vyhnul. Ale i tak mně poslední kulka zasáhla. Trefila mě do boku, ale naštěstí to nebylo vážné, jenom mi to udělalo mírný škrábanec. Upřímně jsem vůbec nechápal, jak jsem se mohl tak dokonale vyhnout. Že bych přeci jenom něco uměl? Ne.. To je hloupoust, muselo to být pouze štěstí. Došel jsem na ošetřovnu, kde mi to zranení jedna ze sestřiček ošetřila a obvázala. Sestřička někam odběhla a v tu chvíli se rozrazili dveře a do nich vešel můj taťka. Když kolem mě procházel podíval se na mně vražedným pohledem. ,,A-ahoj tati.." Řekl jsem potichu se sklopenou hlavou. ,,Co se tady válíš?! Pane bože! Proč zrovna já mám za syna slabocha?! Uděláš si maličkej škrábanec a už okamžitě zdrháš?! Ty jsi mi teda hrdina!" Byl jsem bezeslov. Chtělo se mi brečet.. Ano, jsem slabší povahy a co s tím?! Když odešel ven, povzdychl jsem si a začal přemýšlet znovu nad tím, proč jsme se nestáhli.. Takhle bude jenom více obětí..