|| Endless War || Yaoi Cz/Sk || 15+ ||

Pouze "kamarádka"

  Po chvilce ležení a brečení v pokoji, jsem se rozhodl jít zpět za nima. Přišel jsem zpátky a to, co jsem viděl mi doslova rozervalo srdce na malé kousíčky.. ,,V-Valentíne..?" Začaly mi okamžitě téct slzy.. Hned na to jsem utíkal z místnosti pryč.. Běžel jsem po chodbách a srážel věci na zem, abych zpomalil Valentína a Elizabeth, co běželi za mnou.. Slyšel jsem, jak někdo spadl.. Bylo mi jedno kdo, utíkal jsem prostě dál. Chtěl jsem se dostat na zadní dvůr, ale to budu muset proběhnout přes kapitánovu místnost. Slyšel jsem, jak jsou zase těsně za mnou.. Rozrazil jsem dveře od kapitánovi pracovny a běžel dál se slzymi v očích. Claire a Sebastián si mě všimli. Ani je nedivím. ,,L-Luciusi?!" Zakříčela Claire, ale já jenom kolem nich proběhl a vyběhl jsem na hlavní dvůr a vylezl na strom, kde jsem jako malý, byl docela často.. Nikdo mě tam nikdy nenašel. Strom byl jako jedinej vždy pokrytej lístím, proto jsem ho měl tak rád. Slyšel jsem, jak už Valentín s Elizabeth vyběhl na dvůr a hledali mě.

  „Luciusi!!!" volal jsem na něj, ale žádná odezva zpět.. Nechtěl jsem mu ublížit jen prostě.. Bylo to nečekané i pro mě! Možná jsem jí měl říct o tom, že chodím s Luciusem.. Uviděl jsem matku a běžel za ní.. „Mami, nevíš kam běžel Lucius?" „A-Ano.. Na dvůr.. Běž rovně a pak doprava." kývl jsem a zase jsme utíkali.. Vedle matky stál ještě nějaký muž, ale na něj jsem neměl čas. Vyběhli jsme na dvůr a rozhlíželi se kolem.. Dvůr je velký, ale pochybuji, že stihl jí někam daleko..  

Sledaval jsem je, jak mě zoufale hledají. Nechci jim jít na oči.. ,,Zlatí, já jsem hned tady ano?" ,,A-Ano.." Ona mu říká "Zlatí" ?! Tak mu ani já neříkam! Už zase sa mi hrnuly slzy do očí.. ,,Luciusi, prosím vylez!" Křičel zoufale, ale já jej neposlouchal.. Nechci.. Když se mu to líbí s Elizabeth, tak proč jsem tu.. ,,Lu.. Luciusi.. prosím.." Začal brečet.. Dívaní na něj mi trhalo srdce.. Po chvilce si dal dolů culík.. ,,Prosím, pojď sem.. Já.. Já.." S rozpustěnými vlasmi vypadal nádherně.. Proč to nenosí častěji? Když jsem se tak na něm zamilovaně díval, jsem se "nechtěne" naklonil a větev křupla a spadla na zem.. ,,L-Luciusi?" Šel směrem ke stromu.. Už jsi mě všiml, ale já zlést nehodlal..

„Luciusi prosím slez! Byl to omyl! Nečekal jsem to a ani jsem to nechtěl, jasný?" snažil jsem se ho přesvědčit.. Věřil mi, ale dělal, že neslyší.. „Luciusi prosím.." sklopil jsem hlavu.. Vím, že to bylo chyba, ale ne moje! Jako když dostaneš šok a nemůžeš se hýbat.. Přesně takové to bylo.. Probral mě až hlas Luciuse. Byl bych teda radši, kdybych se nějak z toho dostal sám a ne díky jemu.. Možná si ani neuvědomuji, jaká je to pro něj bolest.. Přišla ke mně Elizabeth a chytla mě pevně za ruku „Omlouvám se vám.. A hlavně tobě Valentíne, že jsem tě políbila. Zaprvé jsem nevěděla, že by to mohlo zničit vaše přátelství a zadruhé, že mě nemáš rád.." sklopila hlavu a pustila mou ruku.. „Tak už sakra slez z toho stromu!" zakřičela dost hlasitě.. Podívala se na něj a bylo vidět, že jí slzí oči. „Ne.. Jdu pryč.." řekl tiše a otočila se.. Nemůže odejít! Chci ji mít u sebe! Počkat.. Co jsem to právě řekl? No, jo, chci jí mít u sebe jako kamarádku. „Nechoď, prosím!" zastavila se a čekala, co budu říkat dál. „Elizabeth, prosím zůstaň tu! Chci, aby jsi byla u mě a se mnou!" myslel jsem to kamarádsky, ale podle Luciusových uslzených očích a zklamaného pohledu jsem poznal, že to pochopil špatně. „C-Co jsi to řekl..?" začaly mu téct slzy proudem a já přemýšlel, jak si to vyžehlit.. „Ne.. Počkej Luciusi! Špatně jsi to pochopil!" přiblížil jsem se ještě blíž k němu „Ne.. Dobrý, chápu to.." zalhal, ale bylo vidět, že ho to uvnitř ničí. Najednou bylo slyšet praskání a Lucius ztuhl.. Větev praskla a on se lekl.. Začal padat, ale já ho chytil do náruče. Když jsi to uvědomil, tak zčervenal „Pustíš mě, prosím?" Uhl pohledem a já ho pustil.. Spadl na zem a jen bylo slyšet tiché chychotání Elizabeth. „Nemyslel jsem to takhle.." řekl celkem naštvaně a já natáhl ruku, abych mu pomohl vstát. „N-Nepotřebuji pomoct.." to se mě nechce už ani dotknout nebo co? Vstal sám a smutným hlasem řekl „Jdu odpočivat do svého pokoje.. Nechoď za mnou Valentíne, dobře?" na sucho jsem polk a kývl hlavou, abych mu dal znamení, že rozumím. Odcházel a Elizabeth přišla ke mně.. „Neboj.. To bude dobrý." usmála se a snažila se mě utěšit „Snad jo.." věděl jsem, že lze.. NejdNejde odpočívat, ale brečet. „Chci za ním!" „Ne! Máš ho teď nechat být! Buď přijde za tebou nebo za ním půjdeme později, dobře?" začaly mi stékat po tvářích slzy a Elizabeth mě objala.

  Lehl jsem si na postel a přemýšlel, jak mi to mohl udělat.. Miluji ho, ale on to zřejmě už necítí stejně.. Přešlo pár hodin.. Od smutku jsem si rozškrábal pravou ruku.. Ano, mám docela dlouhé a ostré nehty. Mírně to štípalo, ale alespoň jsem nemyslel na tu bolest v mém srdci.. Prostěradlo nasáklo mou krev a já dále ležel.. ,,L-Luciusi? Jsi tam? Můžeme dovnitř?" Můžeme.. Takže je tam s Elizabeth.. Neodpovídal jsem a přetočil jsem se na druhý bok postele a nechtěně si udřel hlavu. ,,Tss.." Docela to bolelo.. ,,Luciusi?! Co se děje?!" To má teď najendou panický strach, nebo co? Hlavně, že předtím, jsem mu byl úplně ukradenej. ,,Co když se mu něco stalo?" C.. To tak Elizabeth.. To tak.. Aniž bych se nadál, Valentín rozrazil dveře a hned jak si všiml krve se zděsil.. ,,Luciusi?!" Přišel ke mně a chytl mi ruku.. ,,Ukaž mi to!" ,,Ne! Slez ze mě Vali!" Najednou se mu nahrnuly slzy do očí.. ,,L-Luciusi promiň, já.." Jenom jsem mu věnoval naštvanej a zárověň smutnej pohled.. ,,Já jsem to s ní myslel pouze kamarádsky.." ,,Jo?! Tak proto je furt kolem tebe?! A dělá něco, co by mohlo tvýho přítele mohlo ranit?! Umýš si vůbec představit, co to pro něj musí být?!" Mluvil jsem tak schválně.. Nechtěl jsem, aby už kolem něj dále poskakovala.. ,,V-Valentíne? Ty máš p-přítele? T-Takže jsi.." Elizabeth mluvila vyděšeným hlasem.. A Valentín se jenom díval.