Svět se ocitl v chaosu, když se Německo a Ukrajina dostali do sporu. Rozpoutala se válka na život a na smrt. 18-cti letý kluk Lucius z Ukrajiny byl jeden z těch slabších a naopak 20-ti letý kluk Valentín z Německa byl jeden z nejlepších vojáků v Něm...
,,Jestli jenom na sekundu uvidím nebo zjistím, že s ní něco máš, tak už ti další šanci opravdu nedám.." Brečel jsem mu do ramena.. ,,Slibuju, že už nikdy ti to neudělám.." Nadzvedl mi bradu a dal mi pusu. Jestli mám říct pravdu, už mi to docela hodně chyběla. Náš polibek jsem prohloubil. Po chvilce jsme se odtáhli. ,,Uděláš pro mě ještě něco, prosím?" řekl jsem posmutněle.. ,,Copak?" Řekl Valentín. ,,Chci, aby jsi řekl Elizabeth, že s ní končíš.. Jestli mě chápeš.." Vypadalo to, že Valentín chvilku váhal.. ,,Dobře." Řekl a já se začal usmívat jako sluníčko na hnoji.. Byl jsem tak moc šťastnej.. Miluju ho a to kurevsky hodně.. Natisknul jsem se ještě víc na něj. ,,Miluju tě Luciusi a už nedovolím, aby mě chtíč přemohl.." Usmál jsem se. ,,V to doufám."
Chtěl jsem být s ním.. Chci se s Elizabeth aspoň bavit a budu se snažit, aby jsem se o nic nepokusil.. A když se pokusí ona, tak ji budu muset zastavit. „Luciusi... Trošku mě dusíš.." „Ehh, promiň.." byl jsem rád v jeho objetí, ale byl na mě natisklý trošku víc... „Jak to řekneš?" „Co?" „Elizabeth.. Že s ní nechceš být." Aha.. On na tom fakt trvá.. „To ještě nevím.. Asi si to nebudu nijak připravovat a rovnou jí to nějak řeknu." Nechci o tom přemýšlet.. Nechci ani vidět její reakci.. Je možnost, že bude ráda nebo smutná.. „Ale chci být u toho, dobře?" „U čeho?" „U toho, jak jí to budeš říkat." ale neee... To je to, co jsem nechtěl.. „Doufám, že s tím nemáš prob-" skočil jsem mu to řeči „Nenene! V pohodě.." usmál jsem se a jen doufal, že si všimne, že ten úsměv znamená: Prosím bože, pomoz mi a spoutejte ho někde, aby to neslyšel! Ale i kdyby si toho všiml, myslím, že by to ignoroval. „Aaaaa.. Ty ji taky něco řekneš?" měl jsem strach.. „Ne.. Jen to, že se můžete spolu bavit.. Kamarádsky." Snad se to zase nějak nezvrtne.. Vím, jaká ta láska mezi nimi je.
Heh, měl hezký falešný úsměv, ale teď mi to nevadilo. ,,Á, kdy jí to řekneš?" Zeptal jsem se. ,,To nevím. Záleží, kdy se naskytne příležitost." Jako kdyby mi štěstí nepřálo. Elizabeth vrhla do pokoje. ,,Tak co Valentíne? Usmířili jste se?" Usmívala se. Ne.. Byl to úškleb vítěství. Hah, to tak. Jenom doufám, že Valentín neporuší náš slib. ,,Vzpomeň čerta." Řekl jsem a probodál ji pohledem. ,,Co to zase meleš srábotko?" Zase provokovala. ,,C.. Valentíne bereš tohle jako příležitost?" Valentín se na mě podíval a jen přikývnul.
Přišel jsem blíž k Elizabeth.. Čekala, co jí řeknu.. Cítil jsem, jak mě Lucius ze zadu sleduje a ani nemrká.. „Elizabeth.. Promiň, ale nemůžeme spolu být." Elizabeth se jen usmála „Já to chápu.. To je v pořádku.." objala mě.. Radši nechci vědět, jak se ti dva na sebe dívali.. „Můžete se spolu bavit.. Ale kamarádsky a nebude nic spolu mít.." Elizabeth kývla. „Aspoň, že se můžeme bavit, ne?" já šťastně kývl hlavou.. „Jestli někoho tak strašně moc chceš, tak si někoho najdi.. On je můj." řekl sebevědomě Lucius a Elizabeth se přidala k němu „Ale ne na dlouho.." já zčervenal a doufal, že se to nějak nezvrtne.. Přidám si trochu jako nějaká školačka o kterou se perou 2 kluci.. „Nechcete se uklidnit? Co třeba, kdyby jste se vy dva usmířili?!" nechtěl jsem žít mezi dvěmi osoby, které se budou o mě neustále hádat.. „Co?! Co tě to napadlo.." řekla překvapeně Elizabeth a já se přiblbě usmál.. „Bylo by to tak lepší pro vás a navíc by jste mi udělali velkou radost..!" Elizabeth se rozzářily oči „Fajn! Souhlasíš taky, Luciusi?" natáhla ruku a on váhal.. Bože, proč?! „Ne.. Nechci se tě ani dotknout.." proč.. „Prosím Luciusi!" podívejte jsem se na něj smutným pohledem a doufal, že to pomůže. „Ježíš! Fajn.." řekl otráveným tónem a Elizabeth se usmála.. Aspoň někdo se mnou souhlasil a chtěl mi udělat radost.. Počkat.. Elizabeth..? Buď jí Lucius opravdu tolik nenávidí nebo mi akorát nechce udělat radost. Všiml jsem si, že se zrovna nemají moc v lásce, ale že by odmítl i usmíření? Nechtěl jsem ani přemýšlet o tom, že mě jen využívá.. To nechce, abych se měl dobře? „Takže.. Ještě něco, co mě chce jeden z vás říct?" „Asi ne...?" no, to jsem si myslel „Já jo.." takže.. Co to bude? „Ano? Poslouchám, Luciusi." „Jestli Valentínovi nějak ublížíš nebo se o něco pokusíš, tak příště to nepřežiješ.. A to stejné platí pro tebe.." „Ne.. Jeho vynech.. Ublížíš mě a jeho necháš být. On by se o nic už nepokusil, když jsi to teď sám viděl i slyšel, koho si vybral." ona mě ještě brání?! „Fajn.." i když se teď usmířili, tak pořád mezi nimi cítím tu nenávist..
- Mezi tím -
Seděl jsem na pokoji ve svém pokoji. Jsem jeden z těch, co chtěl ukončit tuhle hloupou válku. Myslím si, že mé schopnosti se pro ukončení týhle války hodí. Jsem nehorázně dobrej v plížení. Jsem něco jako špión, nebo něco jako věrná štěnice. Dokážu se přikrást k člověku a cokoliv mu udělat, jenom že na to jsem moc slabej. Takže svou schopnost využívám max a kradení a takovéhle prkotiny. Jsem tady docela novej. Přemístnili mě ze sektoru 1. Navíc se s níkým nebavím. Jsem pro všechny něco jako vzduch. Jenom plukovníci a kapitáni mě znají. ,,Aaah... Tady je ale núda." Řekl jsem si pro sebe a vyšel ven. Šel jsem po chodbě a směroval si to.. Heh.. Vlastně ani nevím kam, prostě jsem šel. Slyšel jsem jak někdo po někom křičí. Nevnímal jsem to a šel dál. Najednou se však z toho pokoje otevřeli dveře. ,,Dobře, pak se uvidí-" Nedořekla nějaká holka a vrazila do mě a srazila mě na zem.. ,,Auu.." Seděl jsem tam a civěl na ní. ,,Pane bože?! Co mi zkřížilo cestu?!" Křičela. ,,Přiběhl ke mně nějakej malej blonďatej kluk a podal mi ruku.. ,,J-Jsi v pořádku?" Chytl jsem ho za ruku a vyhoupl jsem se zpátky na nohy. ,,Ano, děkuju." Řekl jsem zdvořile a usmál se. Holka se na mě podívala jako kdybych neexistoval. Jenom se na mě naštvaně podívala. ,,Hele? Tebe jsem j-ještě neviděl." Řekl rozklepaně. ,,Přeložili mě ze Sektoru 1. Jmenuji se Sayo, těší mě." Podal jsem mu ruku a usmál jsem se. ,,L-Lucius.." Potřásli jsme si rukou a až teď jsem si všimnul ještě jednoho člověka. Byl docela vysoký. Probodával mě pohledem a vypadal naštvaně. Co jsem udělal? ,,K-Kolik ti je let?" Řekl ten mrňous. ,,Je mi 19. A tobě?" ,,M-Mně je 18." Usmál jsem se na něj.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
