|| Endless War || Yaoi Cz/Sk || 15+ ||

Usmíření?

Elizabeth vzdychala celkem nahlas... Ale já nepřestával. „Va-len-tíne." zavzdychala mé jméno.. Cítím jsem, že to už dlouho nebude trvat. Po chvilce jsem se udělal a lehl si vedle ní.. „Děkuji za vyšetření, doktore." podívali jsme se na sebe a začali se smát. „Nemáte zač." stejně pořád nevím, proč jsem to udělal. Sedl jsem si a podíval se na Elizabeth „Děje se něco?" „Ne.. Nebo jo? Nevím.. Je to zvláštní s tímto Luciusem teď." ona si jen povzdechla a přitáhla k sobě deku, aby se zakryla. Vstal jsem z postele a oblékl se.. „Kam máte namířeno?" „Za Luciusem.. Musím se mu omluvit." „Jistě.. Do toho pane čistý! Nejlepší omluvy vznikají po skvělém sexu." začala se smát a já se jen pousmál „Vidím, že jsi měla vtipnou kaši." „No.. Nevím jestli to byla kaše, ale by to fakt dobré." olízla si rty a já věděl, co má namysli.. Z chodby byly slyšet kroky mířící sem.. Že by Lucius??!! Dveře se rozrazily a stála tam matka.. „Ma-" skočila mi do řeči „Ticho.. Ahoj Elizabeth.. Pojď se mnou, Valentíne." no.. Šel jsem, protože jsem byl stejně na odchodu. Vyšel jsem z pokoje a matka zavřela dveře.. „A teď mi to vysvětli.. Zaprvé, ty její vzdechy byly slyšet všude a zadruhé, co si jako myslíš?! Víš, jak je Luciusovi?" „Ne.. Ne, nevím! Chci jít za ním.." začali mi trošku slzet oči, ale na slzy to určitě nebylo. „Promiň.. Musím jít." začal jsem utíkat a matka mě zastavila.. "Běžel ven.." já kývl a utíkal za ním.. Snad si mě poslechne.

Cítil jsem chlad, prázdno, bolest.. Ležel jsem bezmocně na zemi.. Slyšel jsem, jak někdo běží směrem ke mně. Nereagoval jsem. Stejně to nemá zmysl.. Teď za mnou stejně doleze a bude se omlouvat. Jenom chodíme v kruzích. Pořád je to jedno a to samé. I kdyby dokázal milovat dvě osoby najednou, tak mi to je fuk. Zlomil mi srdce a teď se cítím jako kdybych už tady neměl být. Chtěl jsem si zkusit nějak navrátit emoce a tak jsem si svymi nechty udělal docela velkou ráno na boku. Heh, ani to už necítím. Zakryl jsem si ránu zpátky svetrem a čekal, než se sem doplazí Valen-.. Vali..

  Utíkal jsem za ním.. Musel jsem ho vidět a omluvit se mu! Nechtěl jsem to ani udělat.. Nebo možná jo? Já si sám nejsem jistý. Je to strašně zvláštní pocit.. Hned jak jsem vyšel ven, tak jsem ho uviděl a zavolal na něj. „Luciusi!" trošku se lekl, ale jinak pořád klidně seděl.. Šel jsem k němu a sedl si vedle něj. „Luciusi.. Promiň, ale-" přerušil mě a začal klidným a celkem tichým hlasem mluvit „Vali, ne.. Nechci být s tebou.. Ty jsi si nepřečetl ten list?" o čem to mluví? Žádný jsem neviděl „Huh? Jaký list?" „Aha, takže jsi nebyl u mě v pokoji." měl jsem tam jít? Nebo mě matka schválně poslala ven, aby jsem si to nečetl? „Promiň, chápu, jak se cítíš." sklopil jsem hlavu a chtělo se mi brečet „Ne.. Vali, ty nic nechápeš! Nic nevíš! Podvedl jsi mě s ní a teď mi tady vykládáš, jak tě to mrzí!" Proč mi říká najednou Vali? Jak jsem uviděl jeho slzy, tak mi začaly téct taky. „Luciusi.. Ani nevíš, jak moc mě to mrzí a dobře, tam nic nevím a jsem hroznej člověk.. Třeba mě zlom ruku nebo mi něco udělej! Ale prosím.. Odpusť mi.." postupně jsem si začal uvědomovat, co jsem vlastně udělal. Slzy mi tekly proudem. „Nevím, jestli ti dokážu odpustit. Nic ti dělat nebudu.. Nedokázal bych ti ublížit.. I když jsi mi ty dost psychicky ublížil, pořád cítím, že tě aspoň trochu miluji.." nevěděl jsem vůbec jak reagovat.. Proč to vůbec dělal? Proč nechci opustit ani jí a ani Luciuse?!  

  Na tohle fakt nemám nervy. Opravdu moc mi ublížil.. A Elizabeth ho v tom ještě určitě podporuje.. Slyšel jsem kroky a před nami už stála Claire.. Já se zvedl a nechal jsem se vlasy napadat před moje oči, aby do nich nebylo vidět. ,,Valentíne, abych řekla pravdu, tohle se opravdu nedělá a dost jsi to přehnal. Být se dvěma osobama je nemožné. Musíš se uvědomit.." Claire se snažila domlouvat Valentínovi. ,,Claire, Valentín bude už jenom s jednou osobou, protože s našim vztahem je konec." Řekl jsem a Valentín začal brečet ještě víc. ,,L-Luciusi.." Začal jsem být více a více vytočený, když vyslovoval mé jméno. ,,Ne! Žádné Luciusi! Běž se k tý tvý Elizabeth vybrečet a na mě už laskavě zapomeň! Já tohle opravdu nestrpím! A myslím si, že to, že jsem to s tebou ukončil, bude Elizabeth docela hodně vyhovovat!" Pořád se na mě díval a brečel. ,,Alespoň vidíš, jaké to má násladky Valentíne." Řekla Claire.. ,,A-Ale m-mami.." ,, Představ si, že by tě podváděl Lucius. Taky by jsi dokázal být s tím v pohodě? Zamyslel ses ty vůbec nad tím?" Díval se na Claire a pořád brečel. Nedivím se. Přece jenom mu to říká jeho matka, no ne? Pomalým krokem jsem žačal odcházet pryč. 

„Ne.. Nezamyslel.. Vím, co jsem udělal.. A vím, že omluva asi nestačí, ale chci aspoň aby mi dal druhou šanci.." Lucius se zastavil a otočil na mě.. „Zkus za mnou přijít až budeš Valentín." řekl a zase odcházel.. Podíval jsem se na matku s uslzenými oči. „Je mi to líto, Valentine.. Ale můžeš si za to sám." objala mě „Víš, jaké to je milovat dvě osoby..? Asi nevíš, že.." objímal jsem jí pevně a nechtěl jsem se pouštět „Valentíne, jsem si jistá, že se teď cítíš opravdu hrozně, ale udělal jsi to ty, proč? Musíš se rozhodnout a já tě v tom samozřejmě podpořím, protože jsi můj syn a chci, aby jsi byl šťastný." „Nevím, proč jsem to udělal.." „Vypadni!" uslyšeli jsme ze zadu křičet Luciuse a hned po tom byla velká rána.. Odtrhl jsem se od matčina objetí a utíkal tam.. Elizabeth ležela na zemi a kousek dál byl Lucius, který někam odcházel. Přišel jsem k ní „Jsi v pořádku?" „Jo.. Asi.." pomohl jsem jí vstát.. Přiběhla matka.. „Co se stalo..?" „Šla jsem za vámi se i já omluvit.. A pak jsem ho uviděla a tohle." matka je na ní ještě milá, to jsem rád.. „Mami.. Běž prosím za Luciusem a já se o Eli-" skočila mi do řeči (zase) „Ne, Valentíne.. Ty půjdeš za Luciusem a já se o ni postarám.. Přemýšlej.." jen jsem kývl hlavou a podíval se na Elizabeth.. Věděla, že asi nebudeme spolu... I když bych chtěl, ale chtěl bych být i s Luciusem. „Promiň, musím jít.." ona jen kývla a já utíkal za Luciusem... 

Byl jsem naštvanej. Nehorázně naštvanej. Utíkal jsem směrem můj pokoj. Valentín běžel těsně za mnou a křičel ať se zastavím. Vběhl jsem do svého pokoje a chtěl zavřít, ale v tom mi zabránil Valentín, kterej přidržel dveře. V obličeji jsem měl nasranej výraz. Valentín podešel ke mně. Díval jsem se na něj, co hodlá udělat. ,,Luciusi?.." Řekl posmutněle. ,,Co chceš?!" Vyjekl jsem na něj. ,,Opravdu jsi to myslel vážně s tím, že je konec?.." ,,Myslíš, že bych o takovýhle věci žertoval?!" Křičel jsem na něj. ,,Jestli jsi zamilovanej do Elizabeth, tak si běž za ní a na mě zapomeň!" Odvrátil jsem od něj pohled.. ,,J-Já nevím jestli ji miluju.. Ale mám omnohem v-větší strach o.." Zarazil se a začali mu stékat slzy.. ,,O co?!" Vyjeknul jsem.. ,,O to, že tě ztratím.." 

  Nechci ho ztratit.. Ani Elizabeth, ale spíš bych ji měl brát jako kamarádku? S kterou jsem něco měl? Myslím, že mi víc záleží na Luciusovi.. „Luciusi, prosím! Dej mi ještě šanci.." Lucius neodpověděl.. Pustil dveře a šel si sednout na postel.. Vešel jsem do pokoje a zavřel dveře.. „Proč ti chci vůbec dát šanci?" „Abych ti ukázal, že tě doopravdy miluju a chci být s tebou?" po tomhle začali Luciusovi slzet oči. „Dobře.. Odpouštím ti a dám ti ještě šanci.. Ale.." „Ale?" „Nebudeš se bavit s Elizabeth.." cože.. To snad nemyslí vážně! „Proč ne?! Je to kamarádka.. Nebo něco jako ex?" nevěděl jsem, jak mu to vysvětlit „Valentíne.." „Prosím.. Dovol mi se s ní aspoň bavit." „Fajn.." řekl celkem naštvaně, ale já byl rád... Vstal z postele a přišel ke mně „Valentíne.." řekl smutně a objal mě.. Cítil jsme jeho teplé slzy dopadat na mé rameno.