Estelle

10

Procházela městem s pláštěm zahalující každý centimetr jejího těla. Ve pravé ruce nesla vak se hlavou ministra. Během několika minut se ztratila v davu lidí na tržnici, nikdo ji nevěnoval větší pozornost, než byla třeba. V ulicích Kakly bylo běžné, že někteří její obyvatelé toužili zůstat nepoznaní, ať už šlo o bohatého občana, nebo dokonce zloděje. Ani stráže dotyčnému nevěnovali pozornost, pokud nevyprovokoval potyčku mezi lidmi, nebo něco neukradl přímo před nimi.

  Estelle pomalu procházela mezi lidmi, zrovna šla  kolem stánku se sladkými pochoutkami, obchodník uvnitř se na ni nejistě usmál. Nedivila se mu, přepadení za bílého dne tu bylo zcela běžné, jako ranní cigareta pro kuřáka. Zakručelo ji v břiše, jak dlouho nejedla? Prohlédla si několik druhů bonbonů, dostala na ně takovou chuť, že si od každého druhu koupila dva. Obchodník byl velice rád, otázkou však je, jestli proto, že ho neokradla, nebo že  u něho nechala měšec stříbrňáků.

Spokojeně s pytlíkem bonbonů odešla směrem k domu kde bydlela. Nebyl to její dům, byl to dům její.. Nedokázala tu větu dokončit, protože by se opět sesypala, a to znovu nechtěla, ne když se dala do pořádku, alespoň částečně. Najednou si vzpomněla na pytel v její pravé ruce. Myslela si, že ucítí ohromnou úlevu, když dopadla vraha. Necítila však nic. Její zármutek byl pořád stejný, cítila se stále jako mumie v lidském těle. Zabila další dva lidi, jednoho nevinného. Její tělo přepadl zase vražedný chtíč pomsty. Už na bonbony v pytlíku neměla chuť. 

Zaťukala na vchodové dveře domu, během několika okamžiků se otevřely s pomocí služebné. Estelle zvedla hlavu. Služebná ji ovšem poznala i v tom plášti, před několika dny ji viděla jak kulhá na kotník, v ten stejný den zemřela její teta. Není divu, že toužila zůstat nepoznána v  tak rušném městě. Pohled služebné zaujal vak v její pravé ruce. Co to sakra přinesla? 

,,Nech svolat všechno služebnictvo, za pět minut k jídelnímu stolu, včetně mého bratrance." Chladně, bez pozdravu obešla ubohou služebnou a zamířila si to ke schodům do prvního patra.  ,,Ano, má paní." Tiše a rychle odpověděla. Nečekala takovouhle reakci, ovšem sama to dost dobře chápala, když byla malá její sourozenci a matka zemřeli na záhadnou nemoc, zůstala na živu pouze ona a otec. Při té vzpomínce se jí nahrnuly slzy do očí. Služebná rychle zavřela vchodové dveře a zamkla. Poté  běžela svolat zbytek služebnictva.

Enver netrpělivě přecházel po místnosti jídelny, nevěděl co se děje, zrovna ležel v posteli a přemýšlel, co všechno chtěl ještě říct své matce předtím než zemřela. Ode dne, kdy zemřela, opustil svůj pokoj pouze kvůli jídlu. Dnes to bylo poprvé, co se setká se svou sestřenicí. Bude ho nenávidět? Tolik se jí chtěl omluvit, každou minutu svého života, která uběhla od toho okamžiku, kdy po ní hodil tu zpropadenou dýku, toho litoval. Při ležení v posteli si vzpomněl na rozhovor mezi ním a Estelle. 

On a Estelle seděli u něho na posteli. Estelle plakala. Byl to jediný den, kdy ji viděl plakat. Stalo se to před několika lety. Gwendoline se vyptávala, co se stalo, chtěla pomoct, ovšem ona chtěla mluvit pouze s Enverem. Byl to den, kdy jeho sestřenice poprvé zabila člověka. Pamatuje si ten den, jako kdyby se to stalo včera. A ta věta, kterou sestřenice řekla, ho teď pronásledovala za každým rohem.

,,Nechtěla jsem to udělat, ale ovládl mě vztek a najednou ležel přede mnou mrtvý.." Slyšel její hlas, jako kdyby to právě opakovala. Stalo se mu přesně to samé. Ona ho za to teď nenáviděla. Jenže byla jediným člověkem, který jeho chování dokázal pochopit.

,,Děkuji všem za příchod, omlouvám se za vyrušení při vaší práci, ale je to naléhavé." S těmi slovy se otevřely dveře, v nichž stála jeho sestřenice v domácím oblečení, vlasy jí volně vlály po zádech. A v pravé ruce držela nějaký vak. Co to sakra nese? Každého probodla pohledem, který nepřipouštěl nějaké námitky, nebo otázky. Jen hlupák by ji dokázal odporovat. Služebnictvo, usazené na židlích u stolu chápavě přikývlo jako jeden muž. Enver jim dovolil aby se posadili, sám totiž nedokázal vydržet na jednom místě. Nikdo mu neodporoval. Když se Estelle podívala na něj, v její tváři byl naprostý klid, až ho to děsilo. Avšak její oči, nebyla v nich stopa po lásce, jen čistá zlost a nenávist. Byly to oči ďábla v těle anděla. Oči stejné, jako ty jeho. Nesnášela ho, do konce života s ním nepromluví. 

 ,,Před pár dny, zemřela má teta a paní tohoto domu. Všichni víte, že byla těžce nemocná, a že její smrt někdo zavinil. Pravdou je, že byla otrávena jedním z nejsilnějších jedů. Dnes jsem byla vyhledat jejího vraha.." Mluvila plynule, jako kdyby si řeč připravovala několik hodin předem, nebo improvizovala. Celou tu dobu mu zpříma hleděla do očí. Přeběhl mu mráz po zádech. Takže proto ten pytel, došlo mu, přinesla jeho hlavu. Hlavu muže, který zabil jeho matku. Pomsta měla být jeho! Proč to sakra nenechala na něm? Estelle otevřela pytel, vyndala hlavu za vlasy a položila ji na kraj stolu, ozvalo se ošklivé mlasknutí, když lidské maso přistálo na dřevěném stole. Několik služebných polekaně vykřiklo. Kuchařka celá zezelenala, jediní strážní zůstali v klidu. Enver si prohlížel hlavu, jako kdyby mu mohla ještě nějak ublížit. 

Tu tvář znal.

Každý ji znal.

,,Ministr Kingsley." Promluvil nahlas, byl velice překvapený, jak mohl ministr zabít jeho matku? Co ho k tomu vedlo? Estelle na něj vrhla vědoucí pohled, všechno o tom věděla. Mezitím co on se utápěl v nekonečném smutku, ona zabila vraha. Cítil se poněkud poníženě. O tomhle si budou muset ještě promluvit, pokud s ním bude sestřenice ovšem ochotna mluvit.

,,Za všechny peníze co měl, si loajalitu přátel nekoupil. " Propustila všechny mávnutím ruky. Služebnictvo rychle kývlo, uklonilo se, a odešlo se věnovat svým úkolům. Za tuto reakci vděčila své autoritě, kterou měla, díky své pověsti. Estelle vzala hlavu ministra a dala ji zpět do pytle. Enver čekal, že odejde.

 Ovšem ona k němu natáhla pytel, se slovy: ,,Patří tobě." Ohromeně ho přijal. Odvážil se jí podívat do očí. Pořád ta stejná reakce. 

Otočila se na patě a odešla pryč. Z jejích vlasů cítil její krásnou vůni. Chtěl na ni zavolat, jenže pohled vak v ruce ho umlčel.