Estelle

11

Nyní stál Enver u jídelního stolu v ruce svírajíc vak s hlavou ministra. Poprvé v životě nevěděl co má dělat. Měl takový vztek na člověka - nebo na jeho zbytek - co držel v ruce, ale zároveň věděl, že je to zcela zbytečné, dluh za smrt jeho matky byl splacen, ovšem jeho sestřenicí, ne ním  samotným a to ho žralo zevnitř.

Kde byl on, když Estelle zabila ministra? Potápěl se ve smutku, ve svém pokoji. Proč byl tak hloupý?
Měl to vykonat on a nikdo jiný.

Byl naprosto bezmocný. Vak v jeho ruce a jeho obsah mu nyní byl k ničemu, proto měl v plánu dne odhodit ho do jedné z odpadních stok města. Mohl tam poslat někoho ze služebnictva, ale po dnešku je do toho nechtěl víc tahat. Nechtěl, aby se kvůli Estelle dostali do větších potíží, než jsou teď. Navíc, někteří asi odejdou pryč, tento zážitek se na nic podepíše na nějakou tu dobu. Vše, co budovala jeho matka, se během několika okamžiků rozpadlo.
Rodina, kterou budovala již od smrti sestry, nyní už neexistovala.
Její dům a lidé v něm, kteří si navzájem pomáhali a naslouchali, nyní byly vyděšení a nejspíš na cestě domů.

Neměl nic a nikoho.

Enver padl na kolena.

Bezmocnost a samota, co jiného mu zbylo?

Po svolání služebnictva, se Estelle odebrala do svého pokoje, kde neměla v plánu zůstat dlouho. Už v tomto domě nechtěla bydlet. Všechno tady vyvolávalo jen vzpomínky a ona už nemohla takhle dál. Nechtěla být v tomto domě už ani minutu.

Vzala si velký vak, který byl přizpůsoben nošení na zádech, položila ho na postel, ze skříní vyskládala několik kusů oblečení, které si chtěla vzít s sebou. 
Během několika minut se její pokoj proměnil ve změť poházených věcí a zbraní. Byla zaujatá tím, kolik věcí má, že při zaťukání na dveře téměř naskočila.
,,Ano?" Vyzvala osobu za dveřmi, aby vstoupila dovnitř.
Dveře se otevřely a za nimi stála služebná, která dnes ráno otevřela vchodové dveře, když se Estelle vrátila z lovu. Musím se jí omluvit, pomyslela si.
,,Má paní, lord Enver vám posílá vzkaz." Natahovala k ní kousek papíru s nějakým textem. Při pohledu na všechny ty věci a vak, přestala téměř dýchat.
,,Děkuji ti, ale žádný vzkaz od něj nechci. Můžeš jít." Mávla rukou ke dveřím a odvrátila zrak od papíru.
,,Nepotřebuje pomoct?" Promluvila opět služebná. Estelle v duchu uznala, že služebná je odvážná vzhledem k tomu, co se dneska stalo.

,,Zvládnu to sama. Ale když už jsi tu, chtěla bych se s tebou rozloučit, dnes se stěhuji pryč. A zároveň se chci omluvit, jak jsem se k tobě dnes chovala. " Promluvila tentokrát Estelle. Na tváři služebné se mihlo velké překvapení, znovu projela pohledem celý pokoj. 

,,Nemusíte se omlouvat, chápu vaši situaci." Smutně se podívala na vak a poté na papír v její ruce.

 ,,To říká každý." Chladně odpověděla dívka, která ztratila tolik, kolik ztratí člověk během celého svého dlouhého života.                                                                                                                                                        ,,Má paní, já vás znám, vím co jste zač, a taky vím jaké to je, když ztratíte někoho ze svých blízkých. Nejsem jako ostatní lidi, patřím k těm lidem, kteří si zažili něco podobného jako vy, nebylo to lehké, a stále to není lehké, ale naučíte se s tím žít, to mi věřte." Odpověděla se slzami v očích služebná. Estelle si až teď všimla, že je dívka podobně věkově stará, jako je ona sama. Nikdy by Estelle nenapadlo, že si tato dívka prožila skoro to samé. Gwendoline to určitě věděla, když ji přijala do svého domu. Co dalšího teta přichystala? Vražedkyni právě došlo, že na světě nemá už nikoho, a teď by si svou náladou znepřátelila i jedinou služebnou, která byla ochotna s ní po tom vším promluvit, a nebála se jí. A ani nevěděla jak se jmenuje! Estelle pocítila záchvěv hanby.                                                                                                                                                                       

 ,,Pojď se mnou." Vypadlo z Estelle, chtěla toho říct daleko víc, ale nechtěla dopustit, aby se tady před druhou dívkou rozbrečela. Byla tak sobecká.                                                                                                 ,,Prosím?" Vykulila oči dívka, jejíž jméno si vražedkyně nepamatovala.                                                        ,,Sbal si věci a pojď se mnou, buď mou přítelkyní a já budu zase tvou, jsi jediný člověk v tomto domě, který se mě nebojí,a toho si nesmírně cením, jsi odvážná. " Vysvětlila Estelle, kterou tento argument před chvílí napadl. Aby dala své větě důraz, pokývla směrem k vaku na posteli.                 ,,Kam chcete jít?" Opět vyjeveně promluvila dívka. Byla to velice dobrá otázka, ale Estelle měla svůj plán, se kterým se nechtěla s nikým jiným dělit. Pokaždé měla plán, a ten když nevyšel, tak měla připravené dva další. Jistota je jistota, říkávala.  Vzhledem k tomu, jak je její jméno po celém městě známé, nemohla si dovolit vystupovat pod vlastním, proto si založila takzvanou falešnou identitu - Edith  - tak znělo její křestní falešné jméno, bylo to jméno její babičky.  A vzhledem k jejímu bohatství, nebude problém sehnat nějaký byt v bohatší čtvrti. Estelle se nad odpovědí vědoucně usmála.                                                                                                                                             ,,Chci koupit byt v bohaté čtvrti, nebudeš muset nic platit, kromě svých vlastních výdajů, ovšem peněz budu mít u sebe dost, tudíž budeme mít přibližně šest měsíců volna bez práce." Objasnila ji část svého plánu Estelle. Dívka před ní otevřela ústa v němém úžasu. Šest měsíců volnosti a bez práce! Kdo si to mohl v dnešní době dovolit? Jen vysoce postavená šlechta. A Estelle, nejlepší vražedkyně.                                                                                                                                                             ,,Sbalím si jen to nejnutnější, za hodinu se potkáme v přízemí, má paní?" Navrhla dívka, která tuto nabídku nemohla odmítnout a kdyby ji odmítla, litovala by toho do konce svého mizerného života. Sdílet byt s nejlepší vražedkyní, která je na tom finančně dobře a ještě k tomu jí nabídla přátelství, ten příběh byl téměř neuvěřitelný.                                                                                                              ,,Ano." Usmála se Estelle, tentokrát to byl šťastný úsměv. Ale povadl ve chvíli, kdy dívka odešla z místnosti pryč.  

Její odchod měl jedno mínus.

Musela promluvit se svým bratrancem.

Se člověkem, kterého nenáviděla a milovala zároveň.

Se člověkem, který byl pro ní vším, a zároveň nikým. 

Čekal ji rozhovor s Enverem.