Estelle

42

Nestihla se ani zorientovat v cestě před sebou, kde se mohla nacházet nastražená past a už zaslechla bolestivý křik. Lehce se oklepala, a pokračovala pomalu v cestě před sebou. Tyto záludnosti její mistr miloval, skryté pasti či jedy, bylo to nesnesitelný druh utrpení, který ji nakonec naučil předvídat a všímat si detailů, jež měli rozhodnout o její smrti. Čekala od krále cokoliv, ale labyrint ji znatelně zaskočil. Pořádal hned první den veřejná jatka. Ještě jim dal zbraně, bylo to naprosto k smíchu. Chtěl, aby špinavou práci udělali místo něho a povraždili se navzájem. Alespoň že ji nehrozí nebezpečí od Hamleta a bratrance. Pořád před ní bylo hrůzostrašné bludiště a sedmnáct dalších bojovníků. 

Pozorně se dívala na cestu před sebou, tvořila ji klasická luční tráva, místy se vyskytovaly zvláštní kameny či dokonce květina. V duchu si procházela, co se od svého mistra naučila. Prostřední cesta vypadá nejjednodušší, ale je nejnebezpečnější. První nástraha se neobjeví hned za prahem vstupu. Zpravidla bývá několik metrů před první křižovatkou. Panovalo tu nepříjemné ticho, přes výšku stromů sem neprofoukl ani vítr. 

Vycítila rychlý pohyb zprava v rovině krku, instinktivně se natáhla na zem, pád zmírnila zapřením rukou. Cítila závan větru, jak se předmět nad ní řítil vstříc svému cíli. Následně se zapíchl do stromu na levé straně. Tráva ji šimrala v nose, ona se však neodvážila ještě okamžik pohnout. Několik pastí mělo dvě části. Po chvíli pootočila hlavu, spatřila dvě kopí které byly zapíchnuty do stromů. Měli tak ostrý hrot, že celý strom propíchly naskrz. Není divu, že cítila závan vzduchu, spodní kopí bylo pouhou stopu nad jejími zády. Vyhoupla se opět na nohy s ladností kočky a pokračovala nadále v cestě. Nemohla již ztrácet čas. 

Zkontrolovala své dvě dýky, které uchytila ve svém obleku. Nebyla tak bláhová, aby králi ze začátku věřila, proto si vzala druhý ze svých bojových obleků, který byl sice horší, ale svůj účel pokaždé splnil. I nyní se vyplatil svými vymoženostmi. Nesměl tu chybět opasek na zbraně. Obě dýky vysely na svém místě, proto se rozeběhla vstříc labyrintu před ní. Běžela klusem, aby stíhala vnímat cestu a popřípadě včas zastavit. 

Přesně jak předpokládala, ocitla se na první křižovatce, kde se zastavila. Jelikož nevěděla, jakým směrem je cíl, zkoumala obě cesty před sebou. Levá cesta po několika metrech zatáčela opět doleva. Stromy tu byly stejné, na zemi se nenacházel žádný kámen či květina, dokonce ani stopy zde nebyly. Pravá cesta byla nekonečně dlouhá rovina, na její konec vražedkyně nedohlédla, jelikož se skrývala v mlze. Mlha mohla být otrávená, proto raději zvolila cestu levou. Instinktivně vytáhla jednu dýku a opatrným krokem vyrazila. Pouhých pět kroků stačilo k tomu, aby musela opět zatočit. Bylo téměř jasné, že se za rohem bude nacházet další past. S výdechem se ocitla v rovné uličce, jejíž konec nebyl v dohledu. Kupodivu se zde žádná z pastí neobjevila, proto pomalu pokračovala dál. 

Po několika minutovém bloudění bez žádné pasti, kdy mimochodem prošla dalšími dvěma křižovatkami, se ocitla ve zvláštní křižovatce, která měla pět různých cest. Chtěla by se vydat za bratrancem, ale jelikož to král určitě  předpokládal, zahnula druhou uličkou napravo, směrem k Hamletovi, pokud tam ještě ovšem bude. Hraje se o čas, to dost dobře věděla, proto si své rozhodnutí několikrát v hlavě vyčítala. 

Jakmile zahnula za stromový roh bludiště, uslyšela nedaleké řinčení zbraní. Co nejtišeji se vydala dál po cestě, nechtěla na sebe upoutat nežádoucí pozornost. Přitiskla se ke stromům a zírala na souboj před sebou, nacházela se tu širší ulička, než bývala všude kolem. Byla to spíše kruhová mýtina, která se nadále rozvětvovala do dvou cest. Uprostřed ní stáli dva udýchaní muži. Jednomu z nich se řinula krev z nosu, druhý kulhal na levou nohu. Očividně již několik minut bojovali. Vražedkyně věděla o koho jde. Jmény je sice neznala, ale pamatovala si, že jeden z mužů - ten na pravé straně, kterému tekla krev z nosu a měl krátké rozcuchané vlasy - stál hned vedle ní, když kráčeli vstříc do labyrintu. A ten druhý, který kulhal, byl z okraje labyrintu, ze stejného místa, kde se nacházel její bratranec. Teď už věděla, že pokračuje pořád prostředkem, jinak by se s nimi nesetkala. Musela pokračovat stejným směrem, aby se dostala k cíli. 

,,Nemáš sebemenší šanci se dostat včas do cíle," zasýpal muž s krví, která mu nyní stékala po ústech. Jeho protivník naštvaně vykopl nohou, ve snaze ho srazit k zemi. Ovšem díky svému zranění byl pomalý, proto jeho kop minul cíl o několik centimetrů. Celkově se pohyboval zpomaleně, jeho zranění sice nekrvácelo, ale i tak muselo být bolestivé, když sotva udržel váhu na levé noze.

,,To ani nemám v plánu," usmál se chladně kulhající muž a vrazil si dýku do srdce. Svalil se na zem jako pytel brambor, z jeho rány vytékala krev, nemluvě o krvavé pěně, vycházející z jeho úst. Ten bublavý zvuk znala, přesto s sebou lehce trhla. Muž s krví pod nosem nechápavě zůstal zírat na mrtvolu před s sebou. Stále před s sebou držel napřaženou dýku, jako kdyby se ten druhý mohl zvednout a zaútočit na něj.  

Estelle dost dobře věděla, co jsou tito lidé zač. Buď to byly ztracené existence, kteří nevěděli, co se životem, a pouze z nudy či zoufalosti se zúčastnili. Neměli nikoho a ani nic, tudíž neměli o co přijít. Většinou ani neuměli zacházet se zbraněmi. A poté když zjistili, že se uvrtali do předem jisté smrti, zabili se sami, než aby museli trpět dle libosti jiných. Nebo se jednalo o lidi, kteří byly najati některou další podlou duší, která byla horší než oni sami. Měli za úkol zlikvidovat několik svých potenciálních protivníků a vyhrát, nebo v tomto případě se následně zabít také. 

Z úvah ji přerušilo nedaleké praskání větviček. Zvedla pohled ke chlápkovi s krví pod nosem. Ten se začal zmateně rozhlížet, potom se rozeběhl pryč, jako kdyby mu za patami hořelo. Bůh ví, kdo to všechno zaslechl. Nejraději by se také rozeběhla pryč, ale intuice jí říkala, aby zůstala. Pokaždé, když ji neuposlechla, tak tvrdě doplatila. Živým důkazem byly některé její jizvy. 

Za okamžik se vynořil z jedné z cest obří pes. Zbarvením byl identický s vlkem, ovšem byl dvakrát tak větší. I přes dálku, která dělila psa od vražedkyně, rozpoznala psovi mohutné svaly pod dlouhými chlupy. Pohyboval se nezvykle rychle na svou velikost, jako kdyby nic nevážil. Z huby mu kapaly vodopády slz, čím více se přibližoval k mrtvole před ním. Musel vycítit čerstvou krev. Co za další zvířata se tu potulovalo? 

Vražedkyni vyschlo v ústech, když se pes přiblížil k mrtvole a začal ji trhat. Modlila se, aby ji pes neucítil. Nebyla tak bláhová, aby si myslela, že ho s dvěma dýkami porazí. Slyšela praskání kostí, přičemž se její žaludek několikrát otočil. I přestože zabila nespočet lidí, viděla nespočet vnitřností, nebo kostí, toto s ní zamávalo. Nemohla se pohnout, pouhých dvacet metrů, jež je dělilo, by pes překonal tak rychle, že by nestačila ani mrknout.