Estelle

27

Do vedlejšího království jsme skutečně přijeli podle Enverova předpokladu. Družina neměla náladu přespávat venku ve stanech, proto se vydali co nejrychleji do bezpečí hradu.

Stráže u brány je bez zastavení pustili dovnitř a jeden z nich se nabídl, že je doprovodí ke stájím. Estelle ohromeně zírala na velikost hradu, byl téměř dvakrát velký, než hrad ve kterém žil Attila. Měl osm věží. Vražedkyni nejvíc zaujala barva hradu, byl totiž celý bílý až zářil, dívka musela několikrát zamrkat, když si ho prohlížela. Nedokázala ani promyslet na to, kolik lidí ho stavělo a jak dlouho jim to trvalo. Nemluvě o hradbách, které se táhli kolem hradu. Mezi hradbami a hradem se nacházelo hodně měšťanských domů, různých barev a tvarů. Muselo tu žít velké množství lidí. Každý koho potkali, se na ně usmíval a vítal je, někteří dokonce házeli květiny pod kopyta koní. Nebyl tu cítit obvyklý zápach, jenž doprovázel každé město. Bylo tu cítit pouze koření, květiny a radost ze života, klid a mír. Bylo to město snů, které si prožilo krvavou minulost. Přesto se lidé zde dokázali smát, postavili si město snů a jsou šťastní. Kakla se má ještě co učit, v porovnání s tímhle městem.

"Thalia, město hvězd." Vydechl Attila, který jel na svém koni hned vedle Estelle. Jako kdyby jí četl myšlenky. Estelle nevěděla, jak se toto město jmenuje, nikdy tu totiž nebyla a ihned toho litovala. Estelle zatěkala očima k princi, jenž pozoroval krásy města, občas zamával nějakému měšťanovi, který je zdravil. Působil uvolněně a šťastně, navzdory dlouhé, náročné cestě, kterou absolvovali.
"Krásnější město jsem neviděla." Odpověděla vražedkyně, rozhlížejíc se po kráse města. Netušila, proč se město nazývá hvězdným. Až teď jí došlo, že obyvatelé zde mají opálenější barvu kůže a tmavé vlasy, podle mapy - kterou si Estelle v duchu vybavila, se nacházeli na konci kontinentu, město mělo velké přístavy a léto tu bývalo nelítostné. Dívka měla ráda teplo, ale ne ve velkém měřítku.

Cesta do hradu trvala skoro půl hodiny, byla to zdlouhavá cesta, nikoliv nudná. Attila se přistihl, jak nenápadně pozoruje dívku vedle sebe. Bylo na ní něco tajemného a nepřístupného, nepřiznal by to, ale lákala ho. Sice neviděl celý její obličej, protože měla na sobě pořád masku, ale i tak byla krásná. Nejvíc ho zaujali její oči, v kontrastu s černou maskou působily průzračně modře, ale třeba bez masky vypadali jinak. Dívka vypadala půvabně, v životě by ho nenapadlo, že něco tak křehkého umí zacházet s mečem lépe jak muž. Byla vraždícím strojem, který mu zachránil život. Jak se dostala ke zbraním? Kdyby nevěděl svoje, odhadoval by, že patří k místní šlechtě, jenže u dvora ji nikdy neviděl. Nejvíce ho překvapila Enverova reakce, tvářil se, jako kdyby ji znal, i když se to snažil skrývat. Byly snad v minulosti milenci? Tu myšlenku raději rychle zahnal. Chtěl se o té záhadné dívce dozvědět všechno, už jen z důvodu, že zachránila život jeho matce - královně a Enverovi.

"Zíráte na mě, princi." Poznamenala vražedkyně, neodtrhujíc pohled z krásného hradu, který se tyčil přímo před nimi. Atilla v duchu zaklel, to byl až tak nápadný? Ona se na něj ani nepodívala, přesto ale věděla, že na ni zírá. Družina zastavila a vojáci začali postupně slézat z koní, byl čas odvést koně do stájí a nechat se přivítat královskou rodinou. Atilla chtěl něco namítnout, ale v té chvíli se objevil mladý klučina, a podržel mu koně, aby mohl slézt. Proto neodpověděl a s poděkováním slezl a sledoval svého hřebce, jak jde do stájí.

"Pojďte prosím za mnou, jsem královský komorník. Král už vás očekává." Přiběhl malý tlustý muž s plešatou hlavou v bohatém obleku, i on měl snědší kůži. Vojáci zůstali venku, měli za úkol si najít bydlení v místních hostincích, peníze na to jim byly přiděleny před odjezdem. Za komorníkem se tedy vypadala jen královská rodina. Estelle šla s nimi.

Hrad byl skvostný i zevnitř, všude byly bílé zdi z mramoru, zdobené červenými koberci a různobarevnými květinami. Cestou potkávali několik služebných, každý se uctivě uklonil a odešel si svou vlastní cestou. Po několika chodbách a schodištích se konečně ocitli ve trůním sále, kde místní král přijímal návštěvy. Přede dveřmi stáli čtyři vojáci vyzbrojení od hlavy až k patě. Tvářili se poněkud znuděně. Estelle zaujalo jejich zlaté brnění. Komorník vešel do velkých dveří a pokynul nám, abychom ho následovali. Byly jsme docela velká skupina. Bylo nás celkem osm. Královna, Alessia, Atilla, Enver, Estelle, Annie, Annastasia a Andrew. Poslední tři jsou také členi královské rodiny, jde o mladé princezny a prince. Princeznám je deset a dvanáct let. Adrewovi je patnáct. I když chtěli zůstat doma s otcem, na rozkaz matky se museli cesty zúčastnit. Estelle tuto část královské rodiny neměla moc v lásce, vyprávělo se totiž, že tyto děti jsou rozmazleně zkažené.

Na trůně před nimi seděl král Thalie. Nemusel mít ani korunu, sám o sobě působil královsky. Estelle se zachvěla, když si ho prohlížela. Byl to muž, kterému bylo nejméně padesát let. Jeho pokožka byla snědá a vlasy hnědé s šedinami. A jeho tvář plná vrásek, na levé polovině tváře měl ošklivou jizvu. Táhla se mu přes celé levé oko. Působilo to velice děsivě, malé královské děti při tom pohledu zatajily dech. Jak k té jizvě přišel? Vedle něho, po pravé ruce seděla královna, která měla dlouhé černé vlasy zapletené v copáncích až po pas. A její oči byly zelené, všechny si prohlížela s úsměvem na rtech, vražedkyně poznala, že nebyl předstíraný, ale upřímný. Královna byla přibližně věkově stejná, jako její manžel, ovšem na tváři neměla žádnou vrásku. Po levé ruce seděl na trůnu vedle krále princ, který se měl ženit. Následník trůnu. Princ měl krátké hnědé vlasy a krásné zelené oči po matce. Držel své tělo vzpřímeně, přímo královsky. Jeho tělo zdobil drahý oblek, v červené barvě. Estelle prince zkoumala. Kolem trůnu stálo dalších pět dětí. Ta představa, že by vražedkyně měla šest dětí, ji děsila. Jednalo se o tři prince a dvě princezny. Druhý nejstarší princ (v pořadí po právoplatném následníkovi trůnu) mohl být přibližně dvacet let starý, narozdíl od svého staršího bratra měl hnědé oči, jinak byl téměř stejný, Estelle zaujala jeho široká ramena pod společenským oblekem. Další princ byl přibližně osmnáctiletý, a tvářil se poněkud znuděně, další rozmazlený syn. Poslednímu z princů bylo asi patnáct let, alespoň tu nebude Mathew sám a nebude se nudit. Tento princ měl také zelené oči. Estelle přejela pohledem na dvě princezny, jedné bylo ještě méně než Mattheovi, měla krásné dlouhé vlasy po matce, vražedkyně zírala s obdivem na její krásné tyrkysové šaty. Starší princezně bylo přobližne dvacet let, měla krátké vlasy a zelené oči.

"Vítejte v mém království, jmenuji se Khaan a jsem vládcem této země, doufám že jste neměli při své cestě žádné potíže, služebnictvo pro vás už připravilo komnaty, abyste se mohli řádně prospat. Dovolte mi, abych vám představil svou rodinu. Mou ženu Christine asi znáte, pak je tu můj nejstarší syn Darren, na jehož oslavu jste přijeli.. " Král měl hrubý hlas, Enver by přísahal že se i okna občas zaklepala, pokaždé když promluvil. Byl to velice mocný muž s ještě mocnějším královstvím. Enver se snažil zapamatovat jména všech královských potomků. Darren, Carel, Claus, Conor, Clemmentine a Cassia. Generál div nepovytáhl obočí nad těmi jmény, jež skoro všechny začínaly na písmeno C.

"Děkujeme za pozvání, je nám ctí zúčastnit se této velkolepé události. Cesta byla náročná, jednou jsme měli nepříjemný střet s nájezdníky." Promluvila naše královna, na ní se podepsala cesta snad nejvíce. Moc nemluvila, byla unavená a po přepadení nájezdníků byla více ostražitější a protivnější.

Po formálním představení nás konečně propustili do svých komnat. Vražedkyně se těšila na horkou lázeň. Ovšem nemohla se zbavit zvláštního pocitu, když ji princ Atilla představil Khaanově rodině, jako osobní strážkyni jeho matky.