Estelle

38

,,Ty jsi zešílela!" Rozmáchl rukama až lehký bojový oblek, jež měl na sobě zacinkal. Jedna z mála nedokonalostí obleku, vražedkyně si toho ihned všimla. Očividně si její bratranec nesehnal tak dobrého mistra krejčího, jakého sehnala ona. Ušklíbla se. 

 Stál zády k oknu, potřeboval být od Estelle co nejdál, jinak by ji snad praštil. Nemluvě o tom, že se nacházeli u něj v komnatách. Díkybohu, že dívka ze včerejší slavnosti odešla společně s prvními paprsky slunce. Nechtěl vědět, jak by to dopadlo, kdyby se obě potkali ve dveřích. Sestřenice by se mu vysmívala ještě měsíce. Vražedkyně líně seděla na kraji jeho postele, měla na sobě pouhý župan, který sahal až po kotníky. Vzhledem k tomu, že byl celý bílý, působil naprosto ironicky. Dokonce měla i mokré vlasy, očividně jí bylo jedno, že zde není doma. Nikdy se podmínkám nepřizpůsobila. Podmínky se přizpůsobily jí. A tento hrad nebyl výjimkou. Kráčela si chodbami, jak kdyby jí to tu patřilo. 

,,Drahý bratránku, nemusíš kolem toho dělat zbytečný povyk, chci jen tvou odpověď," připomněla mu, proč sem vlastně přišla. Schválně přišla takto jasně ráno, jelikož se obávala, že pak nebude nikde k zastižení. Neobtěžovala se s oblékáním, i přestože měla župan. Kdyby se to někomu nelíbilo, s úsměvem a dýkou v srdci mu to ráda vysvětlí.

,,Ne, ne a ne! Je to sebevražda!" Podíval se na ní s naprosto neskrývaným rozčílením. Až tak ho rozhodila? On sám by nemusel pohnout ani prstem, stačilo by pouhé svolení. Očividně i to bylo na něj moc. Pozorně mu pohled oplácela, na rozdíl od něj, byla v naprostém klidu.

,,Ty nebudeš bojovat, proto to sebevraždou neskončí," zkoumala své upravené nehty, jež byly úhledně zarovnané. Častokrát se nestávalo, že vypadaly k světu. To byla jedna z nevýhod její profese, věčně polámané nehty, šaty zacákané od bahna a krve. Schválně ho chtěla rozzuřit, jelikož už znala odpověď na svou otázku. Proč se trochu nepobavit? Stěny tu mají uši, tak snad se někdo pobaví na bratrancův účet.

,,Chtěla jsi odpověď? Tady jí máš - ne! Za žádnou cenu, toho klání se kromě za mě účastni, je mi to jedno, ale pod naším příjmením vystupovat nebudeš." Musel nějak zaměstnat ruce, jelikož ho boleli od toho, jak je zatínal v pěst. Jak to mohlo sestřenici jen napadnout? Chtěla ještě větší pozornost, než má jen díky svému křestnímu jménu? Prohrábl si vlasy a otočil se směrem k oknu. Zažil tak nádherný večer, nemluvě o noci s tou dívkou, jejíž jméno neznal. Potřeboval nutné rozptýlení. A poté přišla Estelle a všechno zničila. Generál mohl začít od začátku. 

,,Čeho se tak bojíš? Myslíš že pošpiním čest naší rodiny?" Tentokrát rozhodila ruce ona, i když to nemohl vidět. Chápala jeho jisté obavy, ovšem chtěla aby svět věděl, kdo byla Gwendoline, kdo byla její teta. Věděla, jaké to je, když na někoho lidi zapomenou, protože již není mezi živými. Tento fakt nemohla říct nahlas, vrátila by tím vztah s bratrancem zpět do té ohromné propasti, kterou ledabyle překročili. 

,,Máš pravdu, bojím se. A víš čeho? Co když budou znát tvé přesné jméno? Jméno všech členů tvé rodiny? Došlo ti vůbec, co riskuješ?" Trhnutím se otočil zpět, nevěřícně se na sestřenici díval. Copak je tak hloupá? Připomínalo mu to časy, kdy byly dětmi a hádali se, kdo bude mít poslední slovo. 

,,Někdo o nich musí vědět. Někdo musí vědět, že žili. Copak se za nás musí stydět? Envere, jsme ti nejlepší z nejlepších, připomeneme světu, kdo byl rodinou nejlepších, zaslouží si to." Vstala, na bosých nohou pocítila chlad. Taková byla rána na hradě, studené podlahy, nekonečné odpočítávání dlouhých minut, než se díky krbu prohřeje celá komnata. Rozešla se k němu, už se necítila tak sebevědomě, jako když sem přišla. Nyní, když odhalila pravdu, cítila se... Zranitelně. Nevěděla co odpoví,  právě toho se bála. Generál ji pozoroval, držel se naprosto uvolněně, ale přesto mu na rameni párkrát zacukal sval, jak se snažil udržet stejné držení těla.

Když stála pouhou stopu od něj, cítil její levandulový parfém, jenž byl tak známý, jako království, ze kterého pocházeli. Byl to příslib domova a bezpečí. Lehce zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí, jelikož byl o hlavu vyšší. Dívala se na něj s takovým pochopením a poznáním. Takového člověka potkáte maximálně dvakrát za život. A ona je tím druhým člověkem, protože jeho matka je již několik dní po smrti. Opět pocítil trýznivé bodnutí v srdci. Copak chtěl, aby na ni lidé zapomněli? Chtěl, aby si ji pamatovali pouze oni dva? 

,,Chceš je světu připomenout, ale takhle to nepůjde." Nechtěl se podívat do stejných očí, jako byly ty jeho. Ale uhýbání by to jen zhoršilo. I když se to Estelle snažila skrýt, spatřil v nich rychlý záchvěv bolesti, který byl ihned ta tam, za neústupnou maskou, kterou si během svého života dokonale nacvičila. Chtěl ji položit ruku na rameno, aby alespoň trochu pocítila, jak ho to mrzí. Než to stihl udělat, byla dobré dva metry od něj. Celou cestu couvala, ani jednou se neohlédla, přitom nenarazila do stolu, který minula o pár palců. Vždycky si zmapovala prostředí, ve kterém se vyskytovala, jeho komnaty nebyly výjimkou. 

Pootevřel ústa, ve snaze zastavit ji, ani si neuvědomil, že má stále ruku nataženou před sebou. Musel vypadat jak hlupák. Rychle stáhl ruku k tělu a opět se podíval na sestřenici. Zamrazilo ho. V jejím pohledu nebylo nic přátelského, pouze příslib něčeho strašnějšího, než je samotná pomalá smrt. Když bouchly vstupní dveře do jeho komnat, lehce nadskočil.