Estelle

16

Generál trpělivě vyčkával, co vyřkne král před ním na trůnu, nemohl se dočkat, po takové době nová práce, nové dobrodružství. Doufal, že půjde o nějakou bitvu,  i když by měla být menší - třeba urovnání sporů na hranicích se sousedským královstvím, kde vypukly nepokoje, potřeboval se nějak vybít, s očekáváním v očích se usmál. 

,,Část mé drahocenné rodiny pojede na oslavy zasnoubení prince z vedlejšího království, já se bohužel zúčastnit nemohu, má profese mi nedovolí opustit hrad. Žádám tě, abys ty a tví muži doprovodili mou rodinu na této cestě." Promluvil s povzdechem král, poté upřel své unavené oči na Envera, který na něj zíral s neskrývaným překvapením. Jeho nejkrutější - nejlepší legie má doprovodit královskou rodinu na cestě do vedlejšího království? První legie má kolem tisíce členů, jak je mají všichni doprovodit? Ochrana královské rodiny mu byla takto udělena poprvé, samozřejmě, že vždycky když bojoval, tak za svého vladaře, ale doprovázet jeho rodinu? Byla to ohromná zodpovědnost, a vladař mu natolik věřil, že mu to teoreticky nařídil. Generál s plnou hlavou neposedných myšlenek, konečně odpověděl.

,,Bude mi potěšením doprovázet vaši rodinu, a děkuji za vaši důvěru při udělení takového úkolu." S jiskřičkami v očích promluvil Enver, chtěl sice nějakou bitvu, ale toto je teoreticky také bitva, bitva nervů a neustálé ostražitosti. Ale on to zvládne, nevěděl sice, co na to řeknou jeho muži, ale budou muset poslechnout, je to rozkaz.

,,Nikomu jinému bych jejich bezpečí nesvěřil, vyrážíte za týden, vezmi si s sebou pouze stovku nejlepších mužů, cesta potrvá přibližně pět dní. " Objasnil král. Týden? Další týden, kdy se bude nudit a o to víc přemýšlet? Musí navštívit Erika, zapsal si do hlavy jednu poznámku navíc. Komu všemu dá Enver vědět? Jeho myšlenky byly opět jako na koni. 

,,Budete chtít podávat hlášení o cestě? Popřípadě abych informoval dostatek poslů. A máme se připravit na něco specifického?" Opět si ve své hlavě vzal tužku a papír a vyčkával. Král, potěšen jeho otázkou se podrbal na vlasech, bylo vidět, že přemýšlí. 

,,Má dcera, je poněkud temperamentní a výbušná, každý kdo s ní přijde do styku, se musí obrnit nekonečnou trpělivostí, to bude asi největší oříšek vaší cesty. Bude mi stačit, když vyšlete posla, až dorazíte na hrad, zbytek potřebných věcí ti nechám poslat, do tří dnů by měli dorazit do tvého domu." Vědoucně promluvil vladař, vypadajíc rozpolceně, jako kdyby sváděl nějaký neviditelný boj uvnitř sebe samého. 

,,Naštěstí má trpělivost je podle povídaček lidí ve městě nekonečná, uvidíme zda je to pravda." Zasmál se Enver. Ovšem nevěděl jako z dcer měl vladař na mysli. Měl několik dětí, z toho byly dívky pouze dvě. Generál je viděl před několika lety na vlastní oči. Dokonce ani jejich jména si z hlavy nepamatoval, v duchu se za to zastyděl. Hold jeho práce vyžadovala neustálé opouštění města.

,,Přeji ti tedy hodně štěstí. Nyní už odejdi, aby jsi stihl informovat své muže." Zasmál se pro jeho potěšení i vladař. Enver se tedy uklonil a pomalu odcházel z místnosti, dokud na něj král opět nezavolal. 

,,Generále!" Zahulákal král ze svého trůnu, sundávajíc si korunu z hlavy. Co to sakra dělá? Překvapený generál se na něj otočil.

,,Ano, veličenstvo?" Odpověděl klidným hlasem, který zakryl napětí v jeho celém těle.

,,Tvé matky je mi líto, byla to hodná a milá žena, i pro mě je to velká ztráta. " Smutně promluvil král, generál nevěděl, jestli to myslí vážně, ale jeho oči nelhaly, byly plné velkého smutku, který po celou tu dobu skrýval. Nebylo tajemstvím, že jeho matka byla nějaký čas léčitelkou královské rodiny, jednou dokonce zachránila královnu po porodu posledního dítěte. Královna ten den málem zemřela, nebýt Gwendoline.

,,Děkuji vám." Smutně odvětil Enver, neskrývajíc své slzy, a s otočením opustil místnost. Vladař několik dalších okamžiků sledoval chodbu, kterou odešel jeho nejlepší generál. Vzpomínal, jak těžké bylo smířit se se smrtí matky, jenže jeho matka zemřela stářím, nikdo ji neotrávil, měl čas alespoň se rozloučit, král zakroutil hlavou ve snaze vyhnat tyto myšlenky, povedlo se, do místnosti vběhla jeho starší dcera jménem Alessia - v překladu odvážná. Alessii je devatenáct  let, věk na vdávání, ale rodiče ji do ničeho nenutí, dívka má své mužské dvojče a bratra v jedné osobě - Atillu - velice zdatného bojovníka. Oba sourozenci měli rudé vlasy a nádherné zelené oči. U lidí s touto barvou vlasů byly typické pihy v oblasti obličeje, ovšem ani jeden z nich je neměl. Od přírody byly nádherní, vypadali jako jeden člověk rozdělený do obou pohlaví, dvě strany jedné mince. Dvojčata byla proslulá svou chytrostí, Atilla ji proslavil na bojištích, Alessia na zasedání rady, byla princeznou političkou. Dívka se s úsměvem uklonila, její hnědé nádherně zdobené šaty zašelestily. 

,,Zdravím tě, tatínku." Pozdravila svého otce, který nikdy netrval na tom, aby ho jeho rodina oslovovala "Vaše výsosti" nebo "Vaše veličenstvo," byl totiž zastáncem toho názoru, že všichni lidé jsou si rovni, ovšem tento argument nemohl nikdy zmínit na zasedání rady nebo v ulicích města, rozpoutalo by to vzpouru a zbytečné nepokoje.

,,Copak se děje?" Promluvil král, nikdy ho jeho děti nenavštěvovali jen tak, když měl práci, vždy za ním zašli do komnat. Alessia se narovnala, v jejích nádherných zelených očích byla vidět otázka.

,,Opravdu musíme jet na oslavy zásnub prince z vedlejšího království? Takovéhle cesty nemám ráda, o sousedském království nemluvě.." Odhodlaně se chtěla vykroutit z budoucí cesty, která během několika dnů následovala. Král věděl, že se tam nikomu z jeho rodiny nechce, ovšem je to slušnost, kterou musejí prokázat v zájmu míru mezi zeměmi, nebylo jiné východisko.

,,Král vás na oslavách očekává, celý dvůr je seznámen s vaší návštěvou, v zájmu naší říše, tam jet musíte." Vysvětlil král, jako otec své dceři. Jiný král by dívku odehnal s nevlídným přístupem a opovržením vzhledem ke zpochybňování jeho rozkazu. Tento král takový nebyl, byl jiný, dobrý.

,,No tak dobře." S povzdechem souhlasila a její obličej byl na okamžik smutný, ale ihned ten výraz zahnala, bylo vidět, jak se dívka přemáhá, chudák dítě, pomyslel si král.

,,Nemáš se čeho obávat, pojede s vámi část mé nejlepší legie společně s generálem Enverem, s nimi budete v bezpečí." Povzbudil otec svou dceru, která se při generálově jméně nenápadně usmála. Generál byl pohledný muž, to věděl každý ve městě, ale ta představa, že by se do něj zakoukala i jeho dcera..