Estelle

14

Enver už nemohl dál. Po odchodu sestřenice začalo odcházet i služebnictvo, jediný kdo zůstal byla kuchařka, která byla blízkou přítelkyní jeho matky. Jenže komu by zde vařila? Pouze sobě a Enverovi. I když to udělat nechtěl, nakonec ji propustil s dvouměsíčním platem. Kuchařka si zasloužila daleko víc za její kuchařské umění, ale Enver musel počkat na smlouvu od notáře z banky, aby získal všechen majetek po matce, co se peněz týče, moc jich u sebe neměl, nikdy je nepotřeboval ve větším množství.

V tom celém velkém domě si připadal jako ve vězení. Kdy se naposledy smál? A kdy jedl? To on sám nevěděl. Všechny dny se vpily do jednoho nekonečného nudného dne.

Nakonec ho napadlo řešení. Vrátí se do armády. Koneckonců neměl co ani koho ztratit, aspoň bude fyzicky i psychicky zaměstnaný. A navíc získá balík peněz. Je to měsíc, co král nařídil, aby zůstali u svých rodin ve městě v utajení, neměl totiž pro ně práci, válka nehrozila. Rozhodl se tedy, že se vydá do královského hradu zjistit jak se věci mají, aby popřípadě včas informoval své vojáky. Jenže co bude dělat, když ho král pošle domů, bez dalšího poslání? Výcvik nových rekrutů do královské armády, napadlo ho, nedávno se o tom zmínil jednomu muži v hospodě,vzpomněl si. Musel se nějak zabavit, a toto byla druhá nejlepší možnost, kterou měl.

Ustrojil se tedy do své zbroje, která by mimochodem potřebovala vyleštit, to může počkat do večera, kdy se náhodou bude nudit, alespoň bude vidět, že se doma doposud nenudil. Nezapomněl si vzít i svůj meč, kolik lidí s ním už usmrtil? Nikdy to nepočítal, jak by taky mohl? S nádechem opustil svůj prázdný dům a odešel do ulic Kakly. Lidé na něj zírali s obdivem, v brnění, které měl na sobě, ho každý poznal, generál královy první legie s pohlednou tváří. Každá žena ho sledovala s jiskřičkami v očích, vojáci hlídající tržiště a některé ulice na něj s respektem pokývli na pozdrav. Snažil se všem odpovídat s úsměvem na rtech, ale potom co vstoupil do hradu, snažení z něj opadlo a přemýšlel nad tím, co řekne králi, navíc si ani nemohl být jistý, zda ho král přijme.

Jak procházel hradem, vzpomínal jak tudy běhával jako mladý chlapec, který dostal placený a kvalitní vojenský výcvik. Nad těmi vzpomínkami se musel pousmát. Strávil tu skoro pět let! Jeho výkony byly vždycky nadprůměrné, téměř nejlepší, proto se jako nejmladší muž v armádě zúčastnil, jako pobočník generála. Hodně mužů si z něj utahovalo a smáli se mu, podle nich byl velice mladý na to, aby někoho zabil, natož aby udržel meč. Enver si z nich nedělal hlavu, nikdy o sobě nepochyboval. A udělal velice dobře, když ho viděli na bojišti, jak se bije s kočičí grácií a doslova tančí mezi mrtvolami nepřátel, respektovali ho, jako právoplatného generála. Jediný muž, který se mu nikdy nesmál, vždy byl na jeho straně, a byl jeho věrným přítelem, se jmenoval Erik. Poprvé se potkali, když se žoldáci armády smáli poprvé na Enverův účet, jediný Erik se ho zastal, byl také žoldák, jeden z nejlepších, avšak Enverovi se nemohl rovnat. Erik byl o tři roky starší než Enver, a když se viděli naposledy, žil někde na hradě se svou ženou a dětmi. Od té doby o něm Enver neslyšel.

Generál se zastavil před velkou síní, kde král přijímal návštěvy, ihned k němu doběhl jeden ze sluhů. Štěstí generálovi přálo, král ho prý za několik minut přijme. Usadil se tedy na jednom ze křesel, které tu měli udělat pohodlí hostům, aby jim ukrátily dlouhou chvíli.

Prvních deset minut koukal na hodiny před sebou, po chvilce ho to omrzelo, částečně také za to mohl ženský smích, který slyšel z vedlejší chodby, příjemnější smích v životě neslyšel, podíval se na stráže, jejich výrazy byly šťastné, že by je ten krásný smích rozveselil? Komu vůbec patřil? Enver se zvedl z křesla, chtěl to zjistit, jenže v tu samou chvíli se otevřeli dveře do velké síně, v nichž se objevil ten samý sluha, jako předtím.

,,Král na vás očekává." Oznámil mu rozhodným hlasem sluha, a odešel směrem do síně. Enver se podíval směrem do chodby, přísahal by, že se tam něco pohnulo, nebo se mu to jen zdálo? Neměl čas to teď řešit, otočil se tedy k chodbě zády a kráčel směrem za sluhou do velké síně. Došel doprostřed síně, předním na trůnu seděl král, měl na sobě velice drahé společenské oblečení sladěné do zlaté barvy a hermelínový plášť, hlavu mu zdobila královská koruna, avšak nebylo ji třeba, každý by podle držení těla a jeho hlasu poznal, že jde o krále. Jeho hnědé vlasy prorostlé místy šedinami byly stejné, jako si je generál pamatoval, copak mu vlasy nerostou? Pomyslel si vtipně generál.

Generál se uklonil, nebylo šlechetné dlouho zírat či zdržovat krále, jeho čas byl velice vzácný, proto Enver upřel svůj pohled na jeho kožené boty, a vyčkal dokud král nepromluví. Byla to součást etikety, kterou musel každý dodržovat. Kolem krále neseděla královna, ani žádné z jeho dětí.

,,Povstaň generále, co tě ke mně přivádí, jen tak z nenadání?" Přátelským hlasem konečně promluvil král. Za jeho vlády panuje mír a rozkvět jeho zemí, každý poddaný ho miloval a vzhlížel k němu. Enver byl velice rád, že jeho pánem je tento hodný král. Severní země takové štěstí bohužel neměli.

,,Omlouvám se, že jsem vás vyrušil, Vaše výsosti, ale přicházím z otázkou, která mi už nedá týden spát." Odpověděl Enver, přitom se narovnal. Na jeho tváři se objevil omluvný výraz. Král se začal smát, nebyl to příjemný smích, alespoň byl upřímný.

,,Co je to za záludnou otázku, která děsí ve snech mého nejlepšího generála?" Když to král vyslovil, jeho pobavení v mžiku zmizelo. Vypadal, jako kdyby svých slov litoval. Co se to děje?

,,Budete mít pro mě a legii nějaké nové poslání? Už měsíc jsme žádné neobdrželi, a chtěl bych včas informovat své muže, Vaše veličenstvo, to je ta záludná otázka." Promluvil Enver, který přešel bez povšimnutí královu změnu nálad. Generál nechtěl chodit kolem horké kaše a zbytečně tu slovíčkařit, co se krále týče, byl k němu vždy upřímný. Jiný vládce by ho za jeho troufalé chování nechal pověsit, jenže tento král si jeho upřímnosti cenil, měl už po krk těch sluhů a rádců, kteří souhlasili s každým jeho slovem, jen aby získali jeho přízeň navíc.

,,Jeden úkol pro tebe a legii přece jen mám." Vědoucně se usmál král. Generál mu úsměv opětoval.