Estelle

59

Alessia nahlas vzdychla, když na ní matka zakřičela. Svět kolem ní se točil a měla co dělat, aby se nepozvracela. Nevěděla, proč jde do matčiných komnat, neovládala se natolik, aby přemýšlela. Matčiny komnaty byly nejblíže Enverovým komnatám. Ne, neopili se spolu. Ne předtím než se spolu vyspali. Možná to bylo dětinské, možná ne. 

Ale on potřeboval rozptýlení a ona potřebovala jeho. Milovala ho. Uvědomovala si to již dříve, ale nyní, když se jí tak důvěrně dotýkal, se to jen potvrdilo. I on se přiznal k citům k ní. I přesto, co mezi nimi bylo dříve, si nebyla jistá, zda to myslí vážně. Jeho sestřenice byla v magickém spánku a on si mezitím užíval v komnatách s princeznou. Úsměvná historka. 

,,Alessio, co jsi u všech bohů dělala?" Objevila se před ní silueta matky, kterou nemohla zaostřit, i když se velice snažila. Chtěla jí říct, ať tolik nekřičí, ale bála se, že když otevře ústa, pozvrací drahý koberec. Proto jen zakroutila hlavou a s posledními střízlivými smysly se podívala bratrovým směrem. Viděla ho třikrát, stejně tak ten jeho úšklebek. Jako kdyby věděl, co se ve skutečnosti stalo. 

,,V tomhle stavu ti nic neřekne, ráno moudřejší večera, dohlédnu na ní." Princ vstal a stoupl si vedle matky. Odhrnul sestře jeden neposedný pramen rezatých vlasů z obličeje. Ta se jen nepřítomně pousmála. Zachraňoval ji. Už zase. 

,,Na korunní princeznu se toto chování nepřísluší." Rozhodila ruce matka a začala přecházet po komnatě sem a tam i s šálkem čaje v ruce. Princ věděl, co bude následovat. Přednáška o vhodném chování, výčitky, omluva všem lidem, kterých se její chování nějak dotklo. Chtěl tomu předejít. Sestra k tomu určitě měla nějaký důvod. Ona byla z nich dvou to chytřejší dvojče. 

,,A ona to ví. Zjistím, co se stalo a zařídím vše potřebné, nedělej si s tím starosti, prosím, matko." Zdrceně se na matku podíval, přiměl své srdce odhalit trochu bolesti, kterou skrýval před okolním světem od té doby, co je Estelle v magickém spánku. Královna se zastavila, neúprosným pohledem ho probodla rovnou několikrát po sobě. Jako kdyby mu nevěřila. Ale on své sliby plnil a královna to dost dobře věděla. 

,,Ručíš za ní, že neudělá žádnou pitomost, které bude náš rod litovat. Všechna odpovědnost půjde za tvou hlavou." Tišším hlasem odpověděla královna. Věděla, co je v sázce, proto byla její výchova vždycky tak tvrdá. Každý věděl, jakým způsobem chodil život u dvora, jedno křivé slovo vůči známé osobě a byly jste na černém seznamu. 

,,Přesně tak, ručím za ní, je to mé dvojče." Usadil ji princ, za ta léta se naučil jak mluvit se svou matkou podle jejích nálad. Někdy to byl oříšek, ale vždycky se to víceméně povedlo. Královna se napila ze svého šálku, přitom z něj nespustila oči. Věděla že to řekne, ale neměla na to argument. 

,,Odveď sestru do její komnaty. Ráno očekávám vysvětlení, od tebe." Odložila prázdný šálek na stůl až to zacinkalo. Alessia se při tom zvuku lehce ošila. Slyšela to cinknutí několikrát po sobě a hlasitější než obvykle. Princ se narovnal a podíval se matce zpříma do očí. 

,,Samozřejmě." Odpověděl a naklonil se k sestře, která nesmyslně zamumlala nějaké slovo. Lehce jí podepřel a poté ji zvedl do náručí. Byla překvapivě lehká, jako kdyby nevážila skoro nic. Instinktivně obmotala ruce kolem jeho krku. A usmála se. Byl to jejich úsměv. 

Královna sotva stihla zaklepat na dveře, aby je stráže otevřeli, když v tom se princezna opilecky uchechtla a zamávala matce na rozloučenou a krkla si. Princ nakrčil nos. 

,,No tohle!" Zvýšila nevěřícně hlas královna, nemohla uvěřit svým očím a uším. 

,,Sbohem, maminko." Zavolala Alessia s úsměvem a poslala matce vzdušný polibek. V tu chvíli královna popuzeně roztáhla chřípí. Princ rychle špičkou nohy zaťukal na dveře, jelikož jejich matka toho nebyla schopna. 

Dveře se ihned otevřely a stráže taktně nezírali dovnitř. Attila každého z nich probodl pohledem. Věděl, že každý z nich bude mlčet o tom, co viděl nebo slyšel. Zapamatoval si jejich tváře, k některým z nich si dokonce přiřadil i jména. 

,,Nazdárek, krasavci." Svůdně se na každého z nich usmála Alessia. Nikdo z nich jí naštěstí neodpověděl a ani se nepohnul. Princ se se sestrou v náručí vydal vstříc chodbám a jejím komnatám. Doufal, že potkají minimum lidí. 

Cestou mu několikrát zpívala, dokonce i vyprávěla historky z dětství, které zamotala dohromady a pak se jim sama smála. Kupodivu byly chodby prázdné. O to víc to bylo děsivější. Když dorazili k jejím komnatám, na chvíli ji postavil na zem, aby otevřel dveře. Trochu se zapotácela, ale nakonec zůstala stát. Přede dveřmi zůstal stát jeden novopečený voják. Princ ho zaúkoloval, aby sehnal dva zkušené vojáky, kteří budou držet službu před těmito dveřmi. A tomuto nováčkovi dal po zbytek dne volno. Potrvá to dobrých deset až patnáct minut, než se zde vojáci objeví, do té doby má možnost zjistit, co se doopravdy stalo.

Vedl sestru opatrně k posteli, kde ji i uložil. Služebnou bez žádných protestů poslal pryč, nemohl si dovolit dalšího svědka. Když bez řečí ulehla, přikryl jí dekou a ona ho propalovala pohledem.

,,Jen se zeptej." Pobídla ho opilecky, ale její pohled byl o trochu jasnější. Princ se jí zpříma podíval do očí, i když tu otázku tušila velice dobře, pohled mu bez mrknutí oplácela.

,,Proč ses tak zřídila?" Povzdechl si. Celý den byl už tak dost náročný. Sedl si vedle ní na postel a chytil ji za ruku. Při tom doteku cítil známou energii, která koluje v nich obou. Toto nedokázal pochopit nikdo jiný, než dvojčata. Byly spojeni. 

,,Zamilovala jsem se. V nesprávnou chvíli." Pousmála se a podívala se do jeho smaragdových očí. Hledala v nich pochopení. Bratr pro ní byl spřízněnou duší a nejlepším přítelem. Princ ji stiskl ruku a nechal ji vyprávět dál.

,,Milovali jsme se. Já jsem jeho a on je můj. Ale dozvuky reality jsme nemohli snést, proto jsme si nechali donést první číši vína." Rozmrkala slzy a zhluboka se nadechla. Nepodívala se bratra, ale na prostor komnaty za ním. Stále viděla generálův úsměv. 

Princ tušil o koho jde, ale nebyl jsi jistý, vzhledem k tomu, že by to bylo velice komické a nemožné, tak to ihned zavrhl. Ale možné to bylo. Už v minulosti měli stejný vkus na své partnery. Vybírali si stejně. A ani teď to nebyla výjimka. On miloval Estelle a ona jejího bratrance Envera. 

,,Minulost se opakuje," stiskl ji ruku v nevyřčeném gestu pochopení. Princezna tentokrát nechala stékat slzy po tvářích a pouze přikývla. Věděla, že to pochopil. 

,,O matku si nedělej starosti, vyřídím si to s ní sám." Pousmál se a setřel jí slzu z tváře. Alessia souhlasně zavřela oči, styděla se za své chování, ale nadále to řešit nechtěla. 

,,Korunní princ, přítel nejlepší nájemné vražedkyně." Uchechtla se princezna pobaveně. Samozřejmě že o jejich vztahu něco tušila, ale nebrala to na větší pomyšlení.

,,Korunní princezno, být vámi se zdržím komentáře." Usmál se na sestru. Oplatila mu to vědoucím pohledem, ale za chvíli se jí začaly zavírat oči. Políbil ji na čelo, jako za dětských let. 

Její slova mu dlouho zněly v mysli, přemýšlel o tom několikrát, dokonce se  o tom bavil i s Estelle, ale když mu to takhle řekla jeho sestra, jeho druhé já, bylo to... děsivé? Zvláštní? Nedokázal přijít na správné vysvětlení. 

Vrtalo mu to v hlavě i když vysvětloval strážím před komnatou nové instrukce. Nemohl od sestry odejít. Nechtěl ji tu nechat samotnou, proto se ihned vrátil do její ložnice, kde se ihned uvelebil vedle ní. 

Nemohl usnout, zíral do stropu nad sebou, přitom poslouchal pravidelné oddechování své sestry. Jako kdyby to i přes spánek vycítila, otočila se k němu a rukou ho objala kolem hrudníku. Attila se zhluboka nadechl, nakonec její ruku přikryl tou svou a propadl do hlubokého spánku.